Historie

Na nově rozparcelované Osadní ulici postavil stavitel Antonín Žižka továrnu 
na stroje pro firmu Rossemann a Kühnemann. V roce 1901 přibyly dílny
a kancelářská budova, kovárna a kolna na barvy a oleje. Budovy měly typický průmyslový vzhled - vysoká okna zaklenutá oblouky, na fasádách se střídaly plochy neomítnutých cihel s omítkou. Původně přízemní adminstrativní dům na rohu ulic Poupětovy a Osadní č. p. 793 rozšířil o nástavbu zakončenou trojůhelníkovým štítem se segmentovým oknem v roce 1920 stavitel Josef Karhan. 

Firma Rosseman & Kühnemann následně založila továrnu na vagóny
a lokomotivy v Praze-Radotíně pod obchodní značkou Ferrovia  a holešovická továrna následně několikrát změnila majitele. Od roku 1925, zde krátce sídlila firma Miloš Bondy, továrna letadel Avia. V roce 1928 ji zakoupila firma Antonín Páv, závody zámečnické a instalatérské. Kancelářský dům na nároží přestavěl František Troníček, stavbyvedoucí firmy Nekvasil, nad traktem v Osadní ulici přistavěl patro se střešní terasou. Do roku 1930 projektovala Nekvasilova firma adaptace areálu pro firmu Páv, včetně nástavby patra nad dílnami do Poupětovy ulice. František Troníček také roku 1939 vyprojektoval nové dílny - železobetonový trojpodlažní podsklepený dvoutrakt na protáhlém půdorysu,
s kratší fasádou do Osadní ulice. Po znárodnění zde sídlil národní podnik ZUKOV. V roce 2002 zakoupil objekt Leoš Válka.
Výrok ředitele centra DOX Leoše Války, že "nepředvídatelnost umění
je hodnotou, jež umožňuje nečekaný přínos," upozorňuje na nenahraditelnost umění ve světě účelového jednání. Tato myšlenka se jeví zvlášť aktuální 
v České republice na počátku 21. století. Současné české prostředí je charakterizováno krátkodobými zájmy a privatizací věcí veřejných, kde umění 
a kultura, pokud nefigurují jako součást bezprostředního obchodního
či politického zisku, jsou odsouvány na okraj "společenského" zájmu. Svědčí 
o tom stagnující rozpočet státu na kulturu (patřící k nejnižším v Evropě)
i marginální postavení České republiky na mezinárodní mapě současného umění. Názorným příkladem těchto deficitů je skutečnost, že Praha, která kdysi patřila k evropským kulturním centrům, neměla v posledních desetiletích adekvátní výstavní prostor zaměřený výhradně na současné umění. Tato situace ostře kontrastuje s dobou před sto lety, kdy hlavní město mělo prvotřídní multifunkční budovy využívané pro tehdejší současné umění (Rudolfinum a Obecní dům) i Moderní galerii na současné umění specializovanou.
O to více je pozoruhodné, že projekt, který v novém století konečně vytvořil optimální prostor pro prezentaci současného umění, nevznikl díky státu či městu, ale iniciativě jednotlivců, Leoše Války a jeho obchodního partnera Roberta Aafjese. Stejně překvapivá je i skutečnost, že Válka, jenž věnoval všechnu svoji energii tomuto projektu ve víře, že k jeho zarputilému úsilí
se přidají další jednotlivci, organizace nebo samotné město, není žádným českým oligarchou, který zbohatl v divoké éře postkomunistické privatizace. 
Je menším podnikatelem v oboru rezidenčních staveb a rekonstrukcí, který
si při prohlídce industriálního objektu v Holešovicích uvědomil jeho unikátní potenciál pro vybudování galerie současného umění. Jeho kapitál však nebyl k financování stavby Centra současného umění DOX dostatečný, a proto bylo nezbytné k jejímu dokončení získat další investory. K Válkovi se přidali Václav Dejčmar a Richard Fuxa. Architektonického řešení se ujal Ivan Kroupa, držitel ceny Forderungspreis Baukunst v roce 2001. Budova centra současného umění DOX byla zařazena do publikace Phaidon Atlas of 21st Century World Architecture mezi nejvýznamnější stavby světa roku 2008 a ve stejném roce byla nominována na prestižní architektonickou cenu Mies van der Rohe Award.

Centrum DOX se nachází v Holešovicích, dynamické  pražské čtvrti, která v současné době prochází zásadní přeměnou. Blízkost centra města a spojení bývalých industriálních budov s rezidenční a komerční zástavbou dělá z Holešovic předního kandidáta na nové pražské centrum. Ohlas, který tato čtvrť vzbuzuje u designérů, architektů, reklamních agentur a tvořivých lidí obecně, připomíná rozvoj jiných bývalých industriálních čtvrtí, jako jsou Docklands v Londýně, SoHo v New Yorku, Holmen v Kodani nebo Docklands v Amsterdamu. Centrum DOX je symbolem revitalizace této čtvrti. Vyvážená horizontální a vertikální kompozice objemů budov s rozdílnou výškou interiérů umožňuje velkou míru variability prostorů, jež je nezbytná pro prezentaci současného umění. Hlavní charakteristiky výsledné stavby - pluralita perspektiv a pohledů, flexibilita, sjednocení starého s novým, propojení exteriéru a interiéru staveb i jejich dialog s okolními budovami z ní činí prvotřídní architektonickou realizaci, která obstojí vedle nejlepších zahraničních příkladů.