Jonas Mekas - filmové večery

25. 2. - 17. 4. 2013

Série speciálních filmových projekcí k výstavě Jonas Mekas: …Pokračuji v cestě… Záblesky minulosti kolem…

25. 2. 18.00

Walden: Deníky, poznámky a skici
1969,16 mm film, 180 min


Předmluvu k projekci zajistí host večera Andrea Slováková, ředitelka Nakladatelství AMU, filmová teoretička, kurátorka a publicistka, odbornice v oblasti experimentálního dokumentárního filmu.

Od roku 1950 si vedu filmový deník. Všude jsem nosil svou kameru Bolex a reagoval na okamžitou skutečnost kolem sebe: situace, přátele, New York, roční období. Někdy jsem udělal deset okének, jindy deset vteřin, jiný den třeba deset minut. Anebo jsem nenatočil nic. Když člověk píše deník, je to retrospektivní proces: sednete si, ohlédnete se za dnem, který jste prožili, a všechno to zapíšete. Když děláte filmový deník, reagujete (kamerou) okamžitě, hned: buď to zachytíte, nebo ne.
Vracet se v čase a natáčet to později by znamenalo věci inscenovat, ať už by šlo o skutečné události, nebo pocity. Zachytit danou látku bezprostředně vyžaduje dokonalé ovládnutí používaných nástrojů (v tomto případě to byl Bolex): nástroj musí registrovat skutečnost, na niž reaguji, a zároveň musí registrovat stav mých pocitů (a veškerých vzpomínek), na které reaguji. Což rovněž znamená, že veškeré strukturování materiálu (editace) musí probíhat v kameře během natáčení. Všecky záznamy, které vidíte v Denících, jsou přesně v té podobě, v jaké vyšly z kamery: nebylo možné to udělat ve střižně, to by zničilo formu i obsah. Walden obsahuje materiály z let 1965 až 1969, seřazené chronologicky. Pro soundtrack jsem použil zvuky posbírané během stejného období: hlasy, podzemka, hluk z ulice, trochu Chopina (jsem totiž romantik) a další významné i bezvýznamné zvuky.


13. 3. 18.00

Vzpomínky na cestu do Litvy
1972, 16 mm film, 82 min


Předmluvu k projekci zaměřenou na téma rodinného dokumentu a vzpomínání ve filmu zajistí host večera Hana Rezková, filmová teoretička, vedoucí projektu East Doc Platform, Doc Launch a DOKweb.net.

Film sestává ze tří částí. První je záznam, který jsem pořídil svým prvním Bolexem během počátečních let v Americe, hlavně v letech 1950 až 1953. Zachycuje mě a bratra Adolfase, jak jsme v těch dnech vypadali; jsou tam různé záběry na přistěhovalce v Brooklynu, pikniky, tance, zpěv; ulice Williamsburgu.

Druhá část byla natočena v srpnu 1971 v Litvě. Téměř celý film pochází z vesnice Semeniškiai, kde jsem se narodil. Je tam vidět náš starý dům, má matka (narozena 1887), všichni bratři, a též různé rozpustilosti, které provázely oslavu našeho návratu domů. Na tom filmu ale nevidíte současnou Litvu; vnímáte ji pouze prostřednictvím vzpomínek exulanta, který se domů vrátil poprvé po pětadvaceti letech. Třetí část uvozuje vsuvka z Elmshornu na předměstí Manburgu. Tady jsme během války strávili rok v táboře nucených prací. Po téhle vsuvce se ocitáme ve Vídni, kde potkávám své výborné přátele — Petera Kubelku, Hermanna Nitsche, Annette Michelson, Kena Jacobse. Film končí požárem vídeňského ovocného trhu v srpnu 1971.

25. 3. 18.00

Jak jsem postupoval vpřed, občas jsem zahlédl záblesky krásy
2000, 16 mm film, 285 min


Předmluvu k projekci zaměřenou na téma subjektivního archivu a jeho významu pro kinematografii zajistí host večera Jiří Horníček, filmový historik a teoretik amatérského filmu působící v Národním filmovém archivu.

Jak jsem postupoval vpřed… je záznamem prchavých pocitů, emocí, každodenních radostí lidí zaznamenaných v hlasech, tvářích a drobných všedních aktivitách lidí, které jsem potkal, s nimiž jsem bydlel nebo které jsem pozoroval — to je činnost, jíž se věnuji už mnoho let. Je to něco, co stojí v přímém protikladu k spektakulárním, zábavným, senzačním a dramatickým činnostem, které dominují většině současných filmů. Toto všechno je spojeno s mým názorem a přesvědčením o tom, jaké činy skutečně ovlivňují pozitivní změny v člověku, společnosti a lidstvu. 

Chci zaznamenávat jemné, téměř neviditelné činy, zkušenosti, pocity namísto drsných, surových, hlasitých a násilných aktivit a politických činů, a zejména pak politických systémů naší doby. Jako filmař se stavím na stranu té politiky, jakou praktikovali někteří umělci z mé generace, kteří jsou přesvědčeni, že k posilování a rozvíjení toho nejlepšího v člověku přispěli lidé jako John Cage nebo Albert Camus, a nikoli velké postavy politiky 20. století. Film ale není pojímán jako dokument. Pokračuje v tradici zavedené moderními básníky filmu. Jde mi o to, zesílit prchavý okamžik skutečnosti tím, jak osobně svůj materiál točím a strukturuji. Velký význam má barva, pohyb, rytmus a struktura - ty všechny jsou pro mé téma klíčové. Strávil jsem mnoho let tím, že jsem se pokoušel vyvinout a zdokonalit způsob, který by mi umožnil zachytit bezprostřednost, aniž bych ji nějak narušil a tak zničil. Jsem přesvědčen, že část z toho, co se snažím zachytit svou kamerou a sdílet s ostatními, může být zachyceno jen nepřímo prostřednictvím osobní účasti.

8. 4. 20.45

Ztracen, ztracen, ztracen
1976, 16 mm film, 178 min


Projekce probíhá v kině Světozor v rámci cyklu „DOX uvádí…“


Předmluvu k projekci zajistí host večera Miloš Vojtěchovský, umělec a fotograf a studenti Centra audiovizuálních studií FAMU, kde M. Vojtěchovský působí jako pedagog.

Těchto šest kotoučů filmových deníků pochází z let 1949 až 1963. Začínají příjezdem do New Yorku v listopadu 1949. První a druhý kotouč se zabývá mým životem coby životem mladého básníka a utečence v Brooklynu. Zachycují litevskou přistěhovaleckou komunitu a její pokusy přizpůsobit se životu v nové zemi, stejně jako tragické snahy vrátit nezávislost rodné zemi. Zachycují mé vlastní frustrace a úzkosti, rozhodnutí opustit Brooklyn a přestěhovat se na Manhattan. Třetí a čtvrtý kotouč jsou věnovány mému životu na Manhattanu na Orchard Street a na 13. ulici. Zachycují první kontakty s newyorskou poezií a filmařskými komunitami. Robert Frank právě točí Ježíšův hřích. 

V The Living Theatre čtou LeRoi Jones, Ginsberg, Frank O’Hara. Dokumentace politických protestů konce padesátých a začátku šedesátých let. První světová stávka za mír. Držení stráží na Times Square. Ženy za mír. Pátý kotouč obsahuje Haiku králičích bobků, sérii haiku natočenou ve Vermontu; scény z Filmařského družstva; natáčení Haleluja hory; scény z New Yorku. Šestý kotouč obsahuje záběry z cesty do Flaherty Seminar, návštěvu pobřeží ve Stony Brook, portrét Tiny Tima, premiéru Dvakrát člověkem, výlety na venkov nahlížené ze dvou různých perspektiv, z mé vlastní a z pohledu Kena Jacobse, jehož záznam je do tohoto kotouče začleněn. Doba, kterou zachycují tyto filmy, pro mě byla dobou zoufalství, dobou pokusů zapustit kořeny v nové půdě, vytvořit si nové vzpomínky. Na těchto šesti bolestných kotoučích se pokouším ukázat, jak se cítí člověk v exilu, konkrétně jak jsem se cítil já v těch letech. 

Dal jsem jim souhrnný název Ztracen, ztracen, ztracen, což je titul, který jsme s bratrem chtěli dát filmu, jejž jsme hodlali natočit v roce 1949, a tento titul přesně vystihuje náladu, jakou jsme v těch letech měli. Popisuje náladu exulanta, jenž dosud nezapomněl na svou rodnou zem, ale ještě nezískal vlast novou. Šestý kotouč je v tomto ohledu přechodový, je na něm vidět jisté uvolnění a mně se tu a tam daří nacházet okamžiky štěstí. Začíná nový život. Co se stane později, uvidíte v dalších dílech tohoto deníku.

Rezervace a nákup vstupenek přes rezervační systém kina Světozor.

17. 4. 18.00

Příběhy bezesné noci
2011, video, 114 min


Předmluvu k projekci zajistí host večera Martin Čihák, režisér, teoretik avantgardního experimentálního filmu, publicista a pedagog FAMU.

Příběhy bezesné noci byly inspirovány četbou Příběhů z Tisíce a jedné noci. Na rozdíl od arabských povídek jsou však mé příběhy ze skutečného života, byť občas i ony zabloudí někam jinam, mimo rutinu obyčejného dne. Ve filmu je zhruba pětadvacet různých příběhů. Všichni jejich protagonisté jsou mými dobrými přáteli a občas jsem neoddělitelnou součástí těch příběhů i já sám. 


To je další rys, který mají společný s arabskými příběhy. Některé lidi v těch filmech poznáte, jiné ne. Skutečnost, že některé z nich poznáte, nemá žádný vliv na příběh jako takový: nakonec všichni poznáme Johna Waynea nebo Annette Bening, nicméně v jejich příbězích to už nejsou lidé, které známe. Příběhy pokrývají širokou škálu emocí, míst, osobních úzkostí, anekdot. Nejsou to velké příběhy určené pro velké plátno: toto jsou všechno osobní velké příběhy… Ano, narazíte tu na pár provokací… Ale to jsem prostě já, jedno mé „já“ z mnoha dalších. Ostatně i samotná otázka „co je to příběh“ je značně provokativní.

Vstup: 60/40 Kč

Rezervace: trubacova@dox.cz