Douglas Gordon: krev, pot, slzy

4. 6. – 27. 9. 2009

Douglas Gordon patří k několika málo umělcům, o které je obrovský zájem na celém světě. Měl více než sto samostatných výstav na všech kontinentech a obdržel řadu významných mezinárodních cen. Svými díly nutí člověka přemýšlet, umožňuje mu tak dívat se na svět i na sebe novým způsobem. Ve své tvorbě používá různé prostředky a média od videa, filmu, fotografie, až po textové a zvukové instalace.

Výstava Krev, pot, slzy zahrnuje reprezentativní ukázky umělcovy tvorby včetně několika monumentálních videoinstalací a četných textových instalací. Gordon je nejznámější právě svými videoinstalacemi, jimiž si udělal jméno v 90. letech. Podílel se jimi tehdy na invazi pohyblivých obrazů do muzeí a galerií a následné dramatické proměně bílých výstavních prostor v zatemněné projekční místnosti. Nicméně Gordon nepoužívá pohyblivé obrazy proto, že by snad byl fascinován novými technologiemi, ale inspiruje se především zkoumáním vnímání, jež považuje za své ústřední téma. Připomíná tak i práci nejvýznamnějšího českého vědce 19. století Jana Evangelisty Purkyně, který svými studiemi zdánlivého pohybu předznamenal vznik pohyblivých obrazů.

Názorným příkladem Gordonovy tvorby je Dvacetičtyřhodinové Psycho [24 Hour Psycho] (1993), které jej proslavilo. Jedná se o minimalistické video, které zpomaluje projekci dramatu Alfreda Hitchcocka a prodlužuje ho na celých čtyřiadvacet hodin. „Teprve při zpomaleném záběru spatříte detaily, které vnímáte podvědomě, ale jinak vám uniknou; začnete přemýšlet nejen
o zobrazovaném ději, ale také o našem vnímání tohoto děje a vnímání vůbec,
“ říká kurátor výstavy PhDr. Jaroslav Anděl. Návštěvníci výstavy budou moci vidět evropskou premiéru nové verze této proslulé práce nazvané Dvacetičtyřhodinové psycho tam a zpět sem a tam [24 hour psycho back and forth and to and fro] (2008), v němž zpětná projekce na druhém plátně zdvojuje film jakoby v zrcadle a převrací jednosměrnost jeho příběhu.

Celovečerní film [Feature Film] (1999) vychází z dalšího Hitchcockova klasického díla Závrať/Vertigo (1958). Jeho hlavní součástí však není vlastní film, nýbrž hudební doprovod Bernarda Hermanna k němu a umělcovo video, představující detailní záběry dirigenta pařížské opery Jamese Conlona, jak řídí provedení Hermannovy skladby.

Monumentální videoinstalace Hra na mrtvého; v reálném čase [Play Dead; Real Time] (2003) konfrontuje zachycený pohyb s tématem nehybnosti a smrti. Kroužící kamera ukazuje v bílém prostoru galerie cvičeného slona, jenž na povel opakovaně padá na podlahu, zůstává nehybně ležet a opět se staví na nohy. Součástí instalace je i obrazovka, kde je detail sloního oka pozorujícího celou scénu.

Téma paměti a tělesného pohybu se objevuje v 10ms-1 (1994), kde autor využil archivního záběru z lékařského dokumentu o zraněném vojákovi z první světové války, který se znovu a znovu pokouší vstát. Název je fyzikální rovnicí vyjadřující rychlost padajícího těla dle zákonů gravitace.

Nejrozsáhlejší instalací výstavy je Téměř každá práce na filmu a videu od doby kolem 1992 do dneška, k vidění na obrazovkách, některé se sluchátky, jiné němé a všechny běžící současně [Pretty Much Every Film and Video Work from about 1992 Until Now, to Be Seen on Monitors, Some With Headphones, Others Run Silently and All Simultaneously]. Jak název naznačuje, instalace představuje kondenzovanou retrospektivu umělcovy tvorby na poli filmu a videa za posledních sedmnáct let a ukazuje názorně její hlavní témata a formální postupy.

Výstava představuje také četné umělcovy textové instalace. Nejkomplexnější z nich je Třicetivteřinový text [30 Seconds Text] (1996), který obsahuje popis experimentu napsaný v první osobě francouzským lékařem, jenž studoval reakci mozku osoby popravené gilotinou. Text je vysázený bílým písmem na černém pozadí a je osvětlen na omezenou dobu 30 vteřin, což je podle lékařova názoru doba, po kterou je mozek po setnutí hlavy ještě schopen reagovat na vnější podněty.

Velký úspěch skotskému umělci přinesl celovečerní konceptuální dokument Zidane, portrét 21. století, který natočil společně s francouzským výtvarníkem Philippem Parrenou. Během dvaadevadesáti minut utkání mezi Real Madrid a Villarreal sledovalo sedmnáct kamer výhradně jednoho z největších fotbalistů nedávné minulosti Zinédina Zidana. Diváci mohou sledovat přesné i nevědomé pohyby, tvář, na kterou se promítají myšlenky, pocity i vzpomínky. Hlavním kameramanem dokumentu byl Darius Khondji (Sedm, Vetřelec: Vzkříšení), za dalšími kamerami stáli i spolupracovníci Olivera Stonea
a Martina Scorseseho. Hudbu natočili skotští postrockeři Mogwai, střih obstaral Hervé Schneid (Amélie z Montmartru). „Chtěli jsme vytvořit portrét muže 21. století a ukázalo se, že Zidane takovým mužem je,“ nechal se slyšet Gordon. Tento film se promítá v kině OKO v rámci doprovodných programů k výstavě.

Douglas Gordon měl více než 100 samostatných výstav na všech kontinentech a získal řadu významných mezinárodních cen, například Turner Prize (1996), cenu Benátského bienále (1997), Hugo Boss Prize (1998) a Roswitha Haftmann Prize (2008). Vedle výstav v newyorském Muzeu moderního umění (2006) a v Guggenheimově muzeu v Berlíně (2005) se přehlídky jeho tvorby uskutečnily v posledních letech mimo jiné ve Scottish National Gallery v Edinburghu (2006), v Kunstmuseum Wolfsburg (2007) v Centre Pompidou v Paříži (2007).

V rámci doprovodných programů Café DOX proběhne v době konání výstavy Krev, pot, slzy cyklus přednášek a diskusí na motivy a témata, které Gordon ve svém díle zpracovává (paměť a identita, vztah filmu a výtvarného umění) a projekce v kině OKO a v kině Ponrepo. Filmový program v kině Ponrepo je připraven ve spolupráci Národním filmovým archivem.
 

Centrum DOX připravilo k výstavě obrazovou publikaci v redakci kurátora výstavy PhDr. Jaroslava Anděla, uměleckého ředitele Centra současného umění DOX, s jeho úvodní studií a s texty dalších dvou autorů, jimiž jsou Keith Hartley, hlavní kurátor Scottish National Gallery of Modern and Contemporary Art, a Israel Rosenfield, profesor historie na City University of New York.