JIRKA KOLAR: Williamsburg

1. 4. - 18. 4. 2011

Přední český umělecký kritik a teoretik Jindřich Chalupecký zastával teorii, že emigrace nemůže umělci prospět. Tento názor vyvrací nejen tvorba řady významných umělců včetně  Kupky, Kandinského, Brancusiho, Giacomettiho nebo Picassa, ale také rostoucí skupina autorů, kteří se umělecky takříkajíc našli právě díky emigraci. Patří k nim i Jirka Kolar, český umělec, který na počátku osmdesátých let emigroval do Ameriky. Centrum současného umění DOX představuje ukázku jeho prací z let 2009 – 2011. Dvacet velkoformátových fotografií pochází z cyklu Williamsburg, pojmenovaného po newyorské čtvrti, kde autor žije. Až v emigraci Kolar vyvinul svou osobitou techniku manipulace fotografie, která spočívá nejen v zasahování do pozitivu malbou a škrábáním, ale také v jeho dalším digitálním zpracování, spočívajícím ve skenování rukodělně pojednaného pozitivu a v jeho zvětšení do potřebné velikosti.

Touto technikou Kolar vstoupil do velmi specifické tradice dialogu malířství
a fotografie. Vznik fotografie zahájil rozvoj nového druhu obrazů, jež Vilém Flusser nazval obrazy technickými, neboť nahradily rukodělný výkon optickou a fotochemickou technologií. Technické obrazy se ovšem nerozvíjejí izolovaně, ale ve vzájemném vztahu s ostatními formami zobrazování, zejména s malířstvím. Kolarův způsob práce s fotografickým médiem kombinuje tři generace technologie obrazu - manuální, fotochemickou
a digitální. Jedná se tak vlastně o hybridní techniku, která svými jednotlivými prvky navazuje na různé historické epochy fotografického média.
Zpochybňování hranic médií je široký proud reflektující krizi modernistické estetiky, která zdůrazňovala specifiku jednotlivých médií a jejich sebereflexi
v umělecké tvorbě. Kolár se svou hybridní technikou připojuje k mnoha jiným umělcům, kteří nejrůznějším způsobem kombinují rozmanitá média. Jeho „fotografie“ (můžeme-li tento termín vůbec použít) současně evokují některé praktiky provázející celé dějiny fotografického média, například využití retuše
a kolorování, které byly nejviditelnější manifestací dialogu mezi fotografií
a malířstvím. Autorova technika například může připomenout diskuse doprovázející hnutí piktorialismu, jmenovitě spory o manuálním zasahování do negativu či pozitivu.
Hlavní umělcovou strategií je ovšem jeho využívání napětí mezi plošností
a hloubkou, jmenovitě mezi povrchem fotografického pozitivu, jehož přítomnost se připomíná manuálními zásahy, a iluzívní hloubkou fotografického zobrazení. Vytváření napětí mezi plošností a hloubkou byla strategie, o níž se opíral vývoj moderního malířství. Proto lze říci, že Kolarovu tvorbu charakterizuje určitý protiklad mezi modernistickým důrazem na plošnost obrazu na jedné straně, a postmoderní hybridizací médií na straně druhé. Umělec s těmito protikladnými postupy zachází intuitivně, využívá je různým způsobem podle zvolených témat. Jinak s nimi pracuje například
v portrétech, jinak v žánrových výjevech a jinak v městských scenériích.
Kolarovy práce v sobě obsahují určitý prvek nostalgie, pohledu nazpátek, který je s vnímáním fotografie nerozlučně spjat a jenž představuje protějšek
k modernistickému důrazu na pokrok a budoucnost. Tento prvek vystupuje nejvýrazněji v Kolarových fotografiích z New Yorku. Ponuré výjevy
z newyorských ulic navozují dojem bezčasovosti, ve městě jako by se zastavil čas. Zdánlivá nepečlivost a rychlost zásahu vytváří pro Kolara charakteristický pocit improvizace. Nehotové, pouze naznačené povrchy, linky a objekty otevírají prostor pro rozdílné interpretace a významy.