Marie Molová: Práce vlastním nástrojem

7. 4. - 4. 5. 2014

Dnes se mi zdálo o Honzovi… říká mi … představ si, já jsem měl podobný sen o mostě, jak ho mám přejít, ale sedím a nejdu. … já jsem se nezlobil, že se mi tajně podívali do sešitu … a taky jsem si říkal tak vida, Honza už si nemyslí, že sny se nemají zapisovat.


                                                                                                  Zbyněk Hejda: Sny


Výstava probíhá v prostorách Archivu výtvarného umění, v Malé věži DOXu v rámci projektu Polička / Shelf.

Na počátku 70. let, v období, vstupovala česká společnost na jedné straně do mrákotného dvacetiletí normalizace, současně se ale také vydávala dál po spletitých a vzrušujících cestách druhých, třetích a čtvrtých kultur. Malířka Marie Molová tehdy dokončovala studia na AVU, v dusivé atmosféře, která ji přivedla do prostředí kladenských dolů, kde byla později i zaměstnána a které jistě nebyly bez vlivu na řadu, náladou obvykle temných, obrazově však výrazných a v tvůrčím i osobním vývoji významných snů (mezi lety 1968 a 1971).


Marie Molová je nejen zapsala (jedná se o unikátní sérii 35 snů, se spirálovitě se vracejícími motivy domů, kostelů, zahrad, stromů, specifických postav, válčících sil atd., jejíž četba bude podnětná nejen pro znalce jungovských symbolů), jejich nejvýraznější motivy také zachytila v linorytech, které pak kolorovala.

 

Soubor Sny (1971), existující v jediném exempláři unikátně zpřístupněném na výstavě v Poličce, se stal východiskem autorčiných vlastních vizuálních reinterpretací – metodu podobnou té, kterou autorka používá napříč svojí tvorbou a stejně tak v další vystavené knize Proměny (1997-2001), a kterou nazývám „prací vlastním nástrojem“.

Marie Molová pracuje s metaobrazy, pro jejichž vznik se stávají nástrojem kresba, grafika nebo dokonce velkoformátové plátno, a jelikož fyzické provedení takového metaobrazu je obtížné nebo nemožné, realizuje se za pomoci počítačové grafiky a prezentuje formou autorské knihy.


V případě knihy Proměn, vycházejících ze snových záznamů ze 70. let autorka pracuje s osobitějším uchopením „vlastního nástroje“. Na počátku stojí vlastní sen, produkt nevědomí, jedna z nejvíce niterných věcí, na něž lze pomyslet. Z jeho vlastního výtvarného ztvárnění pak autorka vyděluje motiv mužské a ženské postavy (pouze v černobílých liniích), které staví proti sobě do nových pozic, zmnožuje je a překrývá, v různé hustotě vrství na sebe. V další fázi práce jde ještě dál: nástrojem se stávají takto vzniklé struktury, které Molová rozřezává podle jiných linií na nové segmenty, noří se do hloubky, kterou vytvořila v ploše, a vynáší z ní na povrch nové motivy.

 

Lucie Rohanová