Galerie Jiřího Jílka
12. 7. – 16. 9. 2018
Výstava se koná v Malé věži Archivu výtvarného umění.
Galerie Jiřího Jílka vznikla po zániku Okresního kulturního střediska. První výstava (Jiří
Jílek: Sochy) se konala v březnu 1993 při příležitosti návštěvy prezidenta
Václav Havla. Soustavná výstavní činnost byla zahájena 8. září 1993 otevřením trvalé
výstavy sochaře, malíře a básníka Jiřího Jílka. Provozovatelem galerie je Městský
úřad Šumperk, do listopadu 1994 zajišťovala výstavní program Alena Čižmářová,
po rekonstrukci předního prostoru je kurátorem galerie malíř Miroslav Koval.
Výstavní prostor se skládá ze dvou propojených klenutých sálů, pro stálou
expozici Jiřího Jílka vyčlenil Miroslav Koval zadní místnost (asi 40 m²)
s desítkou soch a s několika obrazy. Přední sál (80 m²) slouží
k pořádání převážně autorských výstav. Vybavený je závěsnými lištami a
antireflexními skly v bílých rámech o rozměrech 100 x 70 cm. Vystavit lze
kolem 20 grafik, kreseb nebo obrazů. V posledních letech rozšířila
výstavní možnosti pevná sestava stolů uprostřed galerie, kterou lze
v případě prostorových instalací odstranit. Každou výstavu doprovází
pozvánka, plakát formátu A3 a drobný katalog (většinou 8 stran s osobními
daty, vlastními či teoretickými texty, fotografiemi a reprodukcemi). Ubytování
autorů zdarma v Penzionu G v patře nad galerií a skromné pohoštění na
vernisáži zajišťuje Dům kultury, tisk
pozvánek, informačního plakátu a katalogu Městský úřad. Informace o
výstavách vycházejí v měsíčníku Kulturní život Šumperka, jsou dostupné,
včetně katalogu, online.
Spektrum autorů není vymezeno generačně, stylově, technicky či názorově, ale pod Kovalovým vedením se vyprofiloval.
Jeho výběr lze obtížné vymezit, spíš to jde negací, než definicí. Měřítkem není
známost jména, atraktivnost či aktuálnost díla, výjimečnost námětu, netradiční technika,
užití nových technologií, množství výstav, zájem historiků umění, galeristů a novinářů,
ceny dosažené v aukcích, ale cosi jemnějšího, co se dá těžko poměřovat, co
je závislé na vztahu, na otevřenosti a důvěře. Pod kuratelou Miroslava Kovala
se konaly skoro tři stovky výstav. Všem věnoval stejnou pozornost, do většiny
katalogů napsal osobní texty, které zpětně osvětlují jeho vztah, víru
v každého autora i v jeho díla. Usilování Miroslava Kovala je
romanticky mimoběžné, do současnosti se příliš nehodí, je ale jediné možné. Dlouholetá
činnost Galerie Jiřího Jílka je víc než pořádání nějakých výstav. Je to služba,
za kterou Miroslav Koval ručí. Svými kresbami a obrazy. Fotografiemi. Texty.
Vším.
Jiří Jílek
V Sobotíně žil ve značné izolaci, inspiroval se literaturou a filozofií, obyčejnými věcmi. Během času, střídáním ročních období, proměnami světla, sochařskými materiály - povahou dřeva, kamene, kovu a hlíny. Věřil v očistnou moc práce, v nutnost námahy a boje. Na smrt nemocný nalézal vyrovnání v antickém ideálu, v souladu duše a těla, jedince a společnosti, člověka a přírody.
Prožil dva těžké životní zlomy - v polovině 60. let si plně uvědomil, jak neodvratně je nemocen (Bechtěrevova choroba mu znemožnila mnohé práce realizovat), v roce 1968 ho zasáhla sovětská okupace. Vytvořil řadu temných plastik – Pieta, Břemeno, Rekviem, Cháron, Plamen, Asrael, Diogenes, ve kterých osobní bolest splývá s neštěstím národa. Výběr z Jílkových básní, úvah a dopisů Stýskání mé je vývěr vod vydalo v roce 1999 brněnské nakladatelství Host.
„Ve své práci neusiluji o žádný nadosobní cíl, nechci sloužit žádné ideologii, nechci ani vyjadřovat pocit doby, nejsem toho prostě práv. Co bych chtěl: Zaujme-li někoho některá z mých soch, byl bych rád, a byl bych spokojen, kdyby mu byla tím, čím je trochu čisté vody žíznivému nebo stín stromu unavenému chodci.“
Narodil se 4. ledna 1925 v Praze. V čase studia na Reálném gymnáziu
v Českém Brodě (1936 – 1942, školu nedokončil) vznikly první (později
zničené) texty a dochované dopisy příteli. V polovině 40. let vytvořil
v hrnčířské dílně Jaroslava Vondráčka v Kostelci nad Černými lesy
pozoruhodný soubor autorské keramiky – vázy, mísy, talíře, hrnky a džbány
zdobené jistou malbou štětcem a vysokým reliéfem. V letech 1945 – 1950
absolvoval v ateliéru profesora Jana Laudy pražskou Akademii výtvarných
umění. Když chtěl po dokončení školy odejít z Prahy, požádal – podle
legendy - přítele, aby na mapě vyhledal nějaké místo. Volba padla na Sobotín
v podhůří Jeseníků, kde se Jiří Jílek usadil, prožil zbytek života a 14.
června 1981 zemřel.
V Sobotíně žil ve značné izolaci, inspiroval se literaturou a filozofií, obyčejnými věcmi. Během času, střídáním ročních období, proměnami světla, sochařskými materiály - povahou dřeva, kamene, kovu a hlíny. Věřil v očistnou moc práce, v nutnost námahy a boje. Na smrt nemocný nalézal vyrovnání v antickém ideálu, v souladu duše a těla, jedince a společnosti, člověka a přírody.
Prožil dva těžké životní zlomy - v polovině 60. let si plně uvědomil, jak neodvratně je nemocen (Bechtěrevova choroba mu znemožnila mnohé práce realizovat), v roce 1968 ho zasáhla sovětská okupace. Vytvořil řadu temných plastik – Pieta, Břemeno, Rekviem, Cháron, Plamen, Asrael, Diogenes, ve kterých osobní bolest splývá s neštěstím národa. Výběr z Jílkových básní, úvah a dopisů Stýskání mé je vývěr vod vydalo v roce 1999 brněnské nakladatelství Host.
„Ve své práci neusiluji o žádný nadosobní cíl, nechci sloužit žádné ideologii, nechci ani vyjadřovat pocit doby, nejsem toho prostě práv. Co bych chtěl: Zaujme-li někoho některá z mých soch, byl bych rád, a byl bych spokojen, kdyby mu byla tím, čím je trochu čisté vody žíznivému nebo stín stromu unavenému chodci.“
