Polička: Domácí prstové divadlo

5. 3. - 2. 4. 2018

Výstava probíhá v prostoru Archivu výtvarného umění v rámci projektu Polička/Shelf
Mezi domem a domem
prosmýk se
papírový drak
a ze všech rohů
odněkud
zasvištěl vítr.

(Šárka Smazalová, Píseň o oranžových koních)


Umění rádo vzniká i z chudé půdy, jež není promrvena velebnými nánosy kulturního hnoje.

(Josef Čapek, Nejskromnější umění)

Březnová Polička patří práci Zuzany Hustákové Maškové. Ta v roce 2012 absolvovala v ateliéru Ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM a vzápětí si vybudovala vlastní grafickou dílnu v Odolene Vodě, kde žije a vychovává tři malé děti.


Mateřství ale její práci neochuzuje, ba naopak. Pro děti začala brzy vymýšlet, rýt a psát vlastní pohádky a hry. Její příběhy tedy vznikají hlavně pro radost. Upoutají ale také bravurním výtvarným řešením, kdy lehký rukopis prozrazuje rutinní práci s grafickými technikami. A skutečně, Zuzana linoryty skicuje jen hrubě a proto, aby si ujasnila kompozici. Samotné obrazy už ryje zpaměti. I proto jsou tak živé.

Zuzana Hustáková Mašková patří mezi nemnoho autorů, kteří zůstávají grafickým technikám věrní. Rydla jsou jí milejší než tužka. Ve svých ilustracích zachycuje věci všední i neobyčejné, protože v pohádkách je od jednoho k druhému dost blízko. Samotné příběhy ale často musí dovyprávět čtenář. Autorka často 'jen' pomáhá s kulisami pohádkového světa, který je třeba při hře oživit a dotvořit.


V Poličce vystavené Domácí prstové divadlo tak dostáváme do rukou v podobě obyčejného ručně šitého sešitu, který je vytištěný z linorytových matric a převázaný stuhou. K tomu, aby si s ním bylo možné hrát, musí ale malý divadelník vynaložit nemálo úsilí. Je třeba jej vybarvit, vystříhat a slepit podle přiloženého návodu. Teprve pak vstupuje do krajiny, zámku, nebo třeba jeskyně – v rolích žertovných i strašidelných postaviček. Námaha, kterou děti vynaloží, tedy bude odměněna – otevře se před nimi svět čistý a milý, který jim bude tím vzácnější, protože si jej postavily samy.


Domácí prstové divadlo Zuzany Maškové je ale možná krásné paradoxně také proto, že si samo na nic nehraje. Z nejobyčejnějších materiálů zde starou, ne-li staromódní technikou vznikla knížka, ve které se lze ztratit na dlouhé hodiny.


A třebaže samotné prstové divadélko není ničím novým pod sluncem, jeho konkrétní podoba stojí u zrodu mnoha dramat. Pokud se budou zkoušet v kulisách Hustákové Maškové, přibývá naděje, že budou mít jednou dobrý konec.


(…) zdá se, že nejsou ostré meze, jež by břitce a tvrdě vymezovaly, kde umění končí a začíná: končí zajisté pravdivostí a krásou, ale také v pravdivosti a kráse začíná; lépe tedy třeba dole ve věcném vezdejším, než v padělaném umění.

(Josef Čapek, Nejskromnější umění)

 

DOX Prague, a.s