Polička: Helena Šantavá a přátelé

7. 1. - 31. 3. 2019

Minulostí knihy je světlo a minulostí jasu stín.

Ať je cesta, kudy se ubíráme, jakákoli, minulost žhne v dáli jako poslední nedohořelý kousek knotu.

Na chvilku, kdy čteme, se vracíme k opuštěné svíčce.

Kniha je místem tohoto druhopisného chození sem tam.


Edmond Jabès (Aely, přel. Helena Beguivinová)

Jednou z charakteristik lidství resp. civilizace je vznik a nárůst počtu prostředků mezi člověkem a realitou, neboli reflexe reality. Příkladem může být zobrazení nebo řeč, potažmo písmo (řeč – pro lidstvo konstitutivní – je gramaticky organizovaná struktura zvukových symbolů pro skutečné jevy, písmo je grafickou symbolizací těchto symbolů).
Reflexivita se pravidelně v každé epoše stupňuje. Například přibýváním technických prostředků reflexe – zatímco pro výměnu dopisů bylo třeba jen gramotnosti, psací látky a posla, pro výměnu e-mailů či facebookových vzkazů je, krom nezbytné dodávky elektřiny, třeba určité technické zběhlosti a množství strojů, jichž si jejich uživatelé obvykle nejsou ani vědomi, v naprosté většině nevědí, jak fungují, a ani v jejich funkcích speciálně vyškolený odborník by je nebyl s to sám celé sestrojit. Obdobně je tomu s nástupem fotografie a filmu na poli obrazového sdělení. Shodným rysem je odcizení adresáta sdělení od předmětu sdělní vedoucí k inflaci těchto sdělení, potažmo k jejich vyprázdnění: hovor se vede např. prostřednictvím sociální sítě, a spíše proto, že je tato k dispozici, než že by bylo co sdělit. Existence tohoto komunikačního balastu využívá fenomén reklamy vkládající mezi spotřebitele a výrobek celé průmyslové odvětví referencí, např. v podobě obchodních značek, které se stávají realitou o sobě a nutí konzumenty k nákupu věcí, jež neslouží žádné reálné potřebě, naopak potřebu vytvářejí – mezi člověka a potřebu např. pohybu se vkládá počitadlo kroků, tepů a nádechů, jež vyhodnocuje aplikace vyžadující „chytrý“ telefon nebo tablet, atd.
Toto násobení reflexí vede nutně ke zhroucení daného systému reflektování – a spolu s ním ovšem i příslušné civilizace, protože reflexe se stávají překážkami: znemožňují porovnat reflexi s realitou a zakoušet přitom pravdu, bez čehož žádné lidské společenství nemůže existovat.
Kniha je systém reflexí, jejichž počet je relativně pevně dán, a udržuje se napříč civilizacemi od svého vzniku, po několik tisíciletí. A jedná se zřejmě o takový počet, který navozuje rovnováhu mezi nutnou blízkostí a nadhledem umožňujícím prohlubovat zkušenost.
Vyjdeme-li ze známé myšlenky Ulisse Carrióna, že spisovatel nepíše knihy, nýbrž texty, vytanou před námi i prostředky, jež na a základě textu teprve ustavují knihu. Vedle sazby – konkrétních typů a jejich uspořádání, v nichž se odráží obecné znaky písma, reflektujícího řeč – bývá někdy přítomen doprovod ilustrace, jenž by měl vyjadřovat ducha textu, ovšem v zásadně odlišném modu. Smysl textu, ale např. i jeho objem, se budou odrážet ve formátu knihy, v podobě její vazby a přebalu.
To vše jsou prostředky snadné četby, cesty ke čtenáři. Mohou však být právě tak uzavřeny nevhodnou volbou své podoby, jako otevřeny volbou vhodnou. To vše je starostí knižního úpravce. Postupně na dvou výstavách budeme mít možnost seznámit se s ranými pracemi designérky řady výtvarných publikací, ale i knih poezie a prózy, Heleny Šantavé – seznámit se s aspekty činnosti, a do jisté míry též s osobností svrchovaného tvůrce v tomto oboru.
Titul Helena Šantavá a přátelé naráží na nejtypičtější rys autorčiny tvorby, totiž schopnost spolupráce. Nejstarší z vystavených prací pochází ještě z doby autorčiných středoškolských studií. Výbor z básní Emily Dickinsonové Zahrada existuje v několika exemplářích s odlišnými ilustracemi. Čtvercový formát, měkké okraje ručního papíru i způsob sazby souzní nejen s vlastními černobílými přírodninovými monotypy Heleny Šantavé, ale stejně dobře i s uměřenými litografickými kaligrafiemi Jany Průšové, s  prudce barevnými kolážemi Gabriely Egemové a s několikerými dalšími.
Příčný formát drobné knížky, jejímiž stránkami se jako vločky vznáší věty Skácelovy Malá recenze na sníh v novém roce, vítá jak bílé pláně Jana Hybnera, tak černé obzory Lucie Raškovové, i když Helena Šantavá měla možná nejprve v mysli svou vlastní vizi takřka prázdných, zelených a modrých prostorů, korespondujících s drobnými barevnými útržky viditelnými na povrchu recyklovaného papíru.
Ústředním motivem souboru tří Aškenazyho povídek je pastelově zelená barva a velké stránkové číslice. Tvoří základnu, na níž text opět dokáže výborně komunikovat s ilustracemi zcela různě k němu přistupujících autorů.
Ilustrace jako komentář k textu je samozřejmě výsledkem četby tohoto textu. Autorčina mimořádná schopnost vytvářet prostor, který přijímá různá chápání textu v podobě různých ilustrací, je i schopností tvoření prostoru pro různá chápání jednotlivých čtenářů.
Tři verze knihy veršů Henriho Michauxe nejenže vytvářejí prostor komunikace tohoto básníka a výtvarníka se třemi různými ilustrátory, jsou též edičním počinem. Poprvé se tu v knižní podobě objevují v přetlumočení básníkova prvního českého překladatele Jana Vladislava. Básně původně vyšly Světové literatuře r. 1963 a byla to četba těchto překladů, neboli mezijazykové komunikace dvou básníků, která podnítila Helenu Šantavou usilovat o vznik knihy. Překlady, které Jan Vladislav sice mezitím přepracoval a doplnil, ale k vydání už nechystal, tak otevřelo dalším čtenářům Helenino vlastní čtenářské cítění textu.
I tam, kde nevstupuje do hry více autorů, jde o cítění textu. Helena Šantavá rozpoznává linii vln v básnicky deníkových záznamech Kateřiny Rudčenkové Norské zpěvy (aneb o vlkouších a moři) a vtělí ji do prosté formy omezující se na práci se sazbou a prostorem. Rozpoznává žlutou barvu ironické nadsázky u Itala Calvina, rozpoznává příhodnou podobu vazby – v daném případě „ne-vazby“ – konceptuálních básní Lva Rubinštejna na volných kartách v krabičce.
Jestliže spisovatel je ten, kdo píše teprv jen texty, Helena Šantavá rozpoznává v textech knihy. V našem světě, který je jakožto lidský s nevyhnutelně spjat s reflexivitou, a jako pokročile zestárlý je nakloněn v reflexích zaniknout, pomáhá vytvářet vzácné prostory reflexové rovnováhy.
Kurátorka: Lucie Rohanová
DOX Prague, a.s