Polička: Marek Vavřinec – Umění ve věku originality

4. 11. - 1. 12. 2019

Nápad rodí nápadné, umělec vyprostí ryzí. Trpělivým odstraňováním všech svých nápadů. Jen tak získá své oprávnění a jeho dílo září.

Ladislav Benyovszky

 

Ničeho se tak nehrozím jako nápadu.

Jaroslav J. Alt

 

Zase měl někdo nápad…

Jiří Hůla

Galerie jsou plné nápadů. Podobně i knihy a partitury, ve výtvarném umění je to však nejvíc vidět, už proto, že opouští svá obvyklá teritoria a vyhřezá například do ulic. Místo estetického působení, k němuž je třeba umění, jsme vystaveni působení hmotných rozpracování nápadů, jakými bychom se za dřívějších okolností pobavili v hospodě.


Je to logické. V umění, jako ve všem, působí princip postupné diferenciace – princip života. Pro člověka se začíná uplatňovat tehdy, když dia-bolos, rozdvojovatel, zapříčiní, že si Adam a Eva všimnou rozdílu. Rozdíly se dále zmnožují – mezi pastevci a rolníky, zemědělci a řemeslníky, řemeslníky a umělci…, mezi soudcem a králem, králem a poddanými, poddanými mezi sebou…, mezi uměním duchovním a světským, mezi vysokými a nízkými žánry, mezi uměním zobrazivým a nezobrazivým, mezi klasickými výtvarnými disciplínami a konceptuální tvorbou… Stále vzniká něco nového.

Podívejme se blíže na poslední příklad, nejen proto, že je z oblasti výtvarného umění. Konceptuální dílo, které nemusí být realizováno (osobně umělcem, nebo dokonce vůbec), avšak musí být slovně zformulováno, se přibližuje literatuře. Čím více disciplín, čím jemnější diferencovanost, tím menší je ve skutečnosti míra rozhraničenosti. Vzniká intermedialita, cossover, nezúčastněně to lze nazvat chaosem.


Děje se tak odevždy. Cesta nahoru-dolů, jedna a táž (Hérakleitos, B 60). Póly diference směřují ke svému opaku. Když mizí diferencovanost, jednotlivosti se slučují v jednotu (cesta nahoru), nic „nového“, dosud nebývalého, ovšem nevzniká. Naopak cesta dolů, diferenciace jednoty k mnohosti je provázena vznikem nových věcí.


To, co je známo jako rozvoj, lze tedy popsat i jako rozklad. Nedá se s tím nic dělat, zvrátit civilizační vývoj, který jen odráží běh vesmíru, nedokáže jednotlivec ani sebevětší skupina. Jednotlivec však může ukročit stranou – rozhodnout se žít a tvořit v kontextu hodnot již hotových, nenových. V tom okamžiku, i když to vůbec nezamýšlel, však vykračuje protiproudu.


Stát se umělcem v průběhu dějin pravidelně obnášelo stát se vyděděncem, v lepším případě mnichem, v každém případě zříct se pohodlí, postavení, uznání – s různými výkyvy (umělec je vždy ve službě elit, jeho postavení je pohodlnější, slouží-li jeho umění reprezentaci elit; vzácně reprezentace a duchovní kultivace, kterou mohou ve formě nelidového umění pěstovat pouze elity, spadají vjedno).


Umělec v postavení řemeslníka (oči a ruce) má umírněné pohodlí a klid. Časem se začne dožadovat společenského uznání svého ducha, jaké mají tvůrci v nehmotné sféře a myslitelé, nicméně spokojí se k tomu s nějakou tou skývou. Dalším časem však žádá odpovídající tržní ohodnocení a sociální jistoty. Proč by měl strádat ve srovnání s jinými pracujícími, vždyť umění je práce jako každá jiná. Tomu, kdo to neví, to vysvětlí umělecké školství. Umělec získává odměnou za svého nevšedního ducha adekvátní honorář (paradoxně v době, kdy deklarativně resignuje na umění – oči a ruce).


Komu to nevyhovuje (například proto, že si chce podržet umění, tj. reagovat na omezení), skončí v blázinci, v lepším případě jako stavební dělník, nechte si od Marka Vavřince vyprávět. Obvyklou bídnou mzdu umělce už nedostane vůbec, protože za prostředky určené k reprezentaci dnes elity nakupují větve ve svetru, sady cihel, konzervy exkrementů a jiné věci, které tu ještě nebyly. Žijeme ve věku, kdy už tu totiž bylo téměř vše, a má-li vzniknout něco nového, je třeba mít nápad.


Ještě před koncem této civilizace máte v Poličce příležitost zhlédnout umění.

DOX Prague, a.s