Polička: Moje válečné příběhy slovem a obrazem / Václav Zítka

U hokynáře jsem tu k nemalému úžasu spatřil prodávati kromě různého ovoce fíků burských oříšků oranží citronů také šneky k jídlu ve skořápkách a v bečce takové malé žáby, snad rosničky, které jedna přes druhou lezly a které hokynářka vyndavala pomocí pinzety jako u nás okurky do hrnků kupujících. Dobrou chuť!

Příběhy, které prožil, zapsal a ilustroval Václav Zítka, pochází z let 1917 – 18. Tvoří obsah deníku, který založil ve svých devatenácti letech. Přesně v den, kdy byl povolán do služby vlasti, v té době ještě Rakousku-Uhersku.

Příběhy začínají ve Zvánovicích, odkud pochází a kde má jeho otec hospodářství. Odtud je odveden do Uher, kde krátce slouží, nicméně ministerstvo války brzy vyhoví žádosti jeho otce a ze služby jej uvolní. Zápis dále není souvislý, Václav Zítka se ale patrně vrací a pomáhá rodině až do onemocnění očí, se kterým je nucen strávit řadu týdnů v terezínské nemocnici. Jeho stav ale není vážný a umožňuje mu další psaní, kresbu i občasné návraty domů.

Poté se deník opakovaně proměňuje ve slovníček. Václav Zítka patrně znovu narukoval a na jiné psaní mu nezbýval čas. Dozvídáme se tedy pouze, že krátce po sobě studuje němčinu, vlámštinu a italštinu. Itálie se nakonec na řadu měsíců stává jeho domovem, když své zápisy obnoví a my se spolu s ním ocitáme u domobraneckého praporu v československém zajateckém táboře, a to nejprve ve Fossanu a později v Busto Arsizio. V blízkosti tohoto městečka naše příběhy končí a lze se pouze dohadovat, že se jejich autor dříve nebo později šťastně vrátil domů, protože jinak bychom knihu nejspíš nedrželi v rukou.

Deník je půvabný a cenný především díky Zítkově pečlivosti a přesnosti v záznamech (pokud popisuje, popisuje přesně) a také pro příjemný sloh, který text činí čtivým. Autor se věnuje dění ve svém bezprostředním okolí, na které se dívá očima hospodáře. Velmi přesně popisuje třeba zakládání cest v krajině své domoviny, životní podmínky v terezínské nemocnici a nebo později v zajateckých táborech. Jeho text je buď osobní, a nebo – možná častěji – docela věcný. Také kresby lze rozdělit na spíše dekorativní, anebo právě naopak popisné. Jako by Václav Zítka věděl, že jeho příběhy bude číst člověk doby neznalý, nakreslil k osobnosti přítele jeho neumělý portrét, k obydlí půdorys, ke krajině detail mapy. 

Sešit v černých deskách tvoří šedesát stran, které jsou téměř do poslední pokreslené a popsané drobným rukopisem. Kromě příběhů najdeme v deníku také výčty cen potravin, vybrané jízdní řády, adresář nebo opisy úředních dopisů.  Čitelnost rukopisu je velmi dobrá a přestože autor používal různé psací prostředky včetně obyčejné tužky, sto let mu neublížilo. Díky tomu můžeme nahlédnout do doby, která se od té naší velmi liší.

Není třeba přečíst mnoho stran, abychom pochopili, že před sto lety znali lidé důvěrněji hlad, zimu i fyzické utrpení. Přesto, či možná paradoxně také proto, je zde ale ještě něco podstatného, čeho se nedostává dnes. Život, který zachytil Václav Zítka, měl ještě řád, který byl určován přísnými zákony přírodními i morálními, a který ani devatenáctiletému mladému muži nedovolil meškat nebo bloudit. Fyzická i duševní síla, které bylo zapotřebí k samotné existenci, se odrazila i ve způsobu psaní a uvažování autora. V Poličce vystavený sešit je toho důkazem.