Taháky

Výstava probíhá v prostoru Archivu výtvarného umění v rámci projektu Polička/Shelf. 

V poslední Poličce tohoto roku je vystaveno nevídané. Skutečně. Dobrý tahák totiž obyčejně vidět není. Má-li být ovšem použit. Což není tak docela samozřejmé, protože většina taháků je pisateli více platná před písemkou nežli v jejím průběhu.

Při práci na taháku se totiž student mnoho naučí. Mnohý jistě více nežli bez ní. Tahák musí být malý a stručný a připravit jej často není snadné. Pakliže je probíraného učiva hodně, je nezbytné vybrat pouze to nejdůležitější – a s tím pracovat co nejúsporněji. Abychom ale mohli látku zkrátit, musíme se v ní orientovat. A pokud rozeznáme podstatné a nepodstatné, stává se pro nás i samo učení snazší. Poctivé taháky připomínají co do jemnosti zpracování sbírku miniatur. A jejich existence dokládá svědomitou přípravu.

Taháky vystavené v prosincové Poličce dovolují nahlédnout do minulosti několika studentů, jejichž obory byly zcela odlišné. Můžete si prohlédnout práce studenta jaderné fyziky i studentky akademie výtvarných umění a k vidění je i celá řada taháků budoucího knihaře, který se nezapřel ani při studiu speciální pedagogiky. Mezi vystavenými dílky najdete jak ta mistrovská, psaná mikrotužkou a laminovaná lepicí páskou, tak i rychlé práce vyrobené v panice těsně před zvoněním. A setkáte se zde i s řadou taháků vysazených v počítači.

Pestrost vystavených taháků je odrazem odlišností v učení a vnímání různých lidí. Zatímco budoucí studentka akademie používá již na základní škole nespočet barev, fyzik se spokojí s mikrotužkou. A pouze knihař volí pro všechny taháky totožnou úpravu, aby je následně mohl poskládat a uložit do pro ten účel vybraného pouzdra. A umění? Na to žádný z nich ani nepomyslel. Když ale vezmete do rukou drobné kousky papíru, miniatury knižních stran a napodobeniny vazeb, jsou půvabné. Autentické a vlastně záhadné, protože informace v nich ukryté rozluští často pouze autor. A dnes již možná ani ten ne.

Výstava v prosincové Poličce je malou připomínkou žánru, který v současnosti pomalu zaniká. Papírový tahák a nápisy v dlani a po lavicích nejsou více potřeba a zapomíná se občas i na samotnou paměť. Počítače a telefony jí přeci mají více nežli nejchytřejší z nás. A přeci je to i dnes pouze člověk, který dovede data spojit ve smysluplný celek. Dovede z nich vybrat. Tvořit taháky.

Nemusíme a nemůžeme si vše pamatovat. Bez porozumění se ale učit nejde, ani encyklopedie uložená v nejchytřejším telefonu není k ničemu. Ve školních lavicích nás k učení tlačili. Sama touha – učit se, být v něčem lepší – jako by žádala si bič. V dospělosti ale často disciplína schází. Zapomínáme a tak ztrácíme minulost. Kdybychom si své vzpomínky podrželi a dokázali na minulost navázat, možná bychom nedělali stejné chyby tak často. A pokud by nám k tomu dopomohl tahák – jak snadné by to bylo!