Miloš Šejn: Knihy

3. 7. - 3. 8. 2014

Výstava probíhá v prostorách Archivu výtvarného umění v rámci projektu Polička. Součástí vernisáže 3. 7. je přednáška autora z pravidelného cyklu "V šest v Archivu".


"Každá krajina je stavem duše, a kdo čte v obou, je udiven, že nachází podobnost v každém detailu. … Duše světa je otevřenější a srozumitelnější než duše individuální, má více prostoru, času a síly k tomu, aby se projevila."


                                                                                                      Henri Fréderic Amiel

Dílo Miloše Šejna je spjato s přírodou resp. s krajinou, avšak jeho výklad, který by se na tuto spjatost omezoval, by byl zjednodušený a ochuzený. Nejde jen o to, že zdánlivě člověkem nedotčená místa, kde Šejnovy akce probíhají, bývala mnohdy místy dávného osídlení (např. Prachovské skály, různé jeskyně), takže interakce s nimi je i kontaktem s historií, podstatné je ale především užití krajiny jako prostředku vypořádávání se se sebou samým.

 

Protože se příroda člověku nejpřirozeněji ukazuje jako krajina, tj. ukazuje se tomu, kdo jí prochází, tedy pohybuje se sítí vztahů, které ji tvoří, znamená to, že se vyjevuje v sekvenci. Chůze je pak sekvencí kroků, potažmo sekvencí pohledů do krajiny, sekvencí prostor nahlížených z posouvajících se úhlů. Pro jejich zachycení se pak ideálním nosičem jeví kniha, neboli, jak známo od Carrióna, sekvence prostor.

 

Miloš Šejn užíval ve své práci jak knih s prázdnými listy, tak knih s již existujícím obsahem. Tento obsah není ovšem bez vlivu na autorovu kresbu v interakci s krajinou. Nejde o konkrétní práci s textem – čtení či vyslovování zpaměti naučeného, ale o prolnutí myšlenkového úhrnu daného textu s autorovou meditací, jeho pohybem a jeho kresbou.

Kresebně-písemné záznamy tvarů a pocitů z viděného přírodního okolí za pomoci přímo v něm dostupného materiálu (rostlin, hlíny) je Šejnovým knihám vlastní; původně tohoto postupu užíval při tvorbě rozměrných jednotlivých kreseb vznikajících na jednom místě, přímo v doteku se zemí.

 

Při čtení písemného sdělení nejprve rozpoznáváme znaky, následně rekonstruujeme slova a nakonec myšlenky; čtení rukopisu je ale zároveň cestou po stopě pisatelova fyzického pohybu. V případě Šejnových kreseb/zápisů je to jakási syntéza pohybové rekonstrukce: sledujeme pohyb jeho ruky zachycený pomocí materiálů, jež jsou součástí krajiny, jíž autor prošel, a tento pohyb prostorem (přičemž sama chůze je čtením krajiny) sledujeme, když listujeme knihou.

 

Pouť, kterou rekonstruujeme však není přímočará. Zacházky, dokonce vědomá snaha se v krajině ztratit, nejsou pro Šejna bludem a ztrátou, ale způsobem, jak se s danými místy propojit, stát se jejich součástí. Bloudění v buddhistickém pojetí by šlo přímo chápat jako projev zaslepenosti (móha), neboť k té patří i trvání na oddělenosti člověka od okolí, víra, že svět mimo nás samotné je i proti nám. Trvání na oddělené osobnosti je jen zdánlivě vzdorováním chaosu; něčeho se vzdát znamená též něco přijmout; nelpění, jehož je schopen Miloš Šejn, může být cestou propojení bezprostřední zkušenosti se světem, překonáním duality.

 

Lucie Rohanová