Milan Kohout: Poukazování ke kráse světa

"Jak jsem chodil, jak jsem bloudil, ani jsem nevěděl, kam se čas poděl."

Výstava se koná v prostoru Archivu výtvarného umění.

Svůj vlastní kraj, bytostnou krajinu domova, nemusí člověk nutně pocítit v místě, kde se narodil nebo prožil dětství; v postmoderním věku to není výjimka, nýbrž jev dokonce spíš běžný. Je-li pak taková krajina životem objevena (neboť někde jistě leží), je to štěstí tohoto života. Je-li to život tvůrčí, otiskne se jistě ona krajina do tvorby, a je-li to tvorba výtvarná, může ji krajina prostoupit abstraktně, ale především zcela rozpoznatelně.

Tak se například Milan Kohout dostal v rámci plenéru na AVU a po jejím absolvování (1972) do Holušic na Strakonicku, kde se postupně zabydlel natrvalo. Ve zdejší krajině našel svůj domov a krajina v něm nepochybně našla svého výtvarníka.

Listy jeho Úplně nového a věčného kalendáře českého (1985), (a dále jen Kalendář), nás přivádějí na pomezí středních a jižních Čech, na Šumavu, do míst, která Milan Kohout důkladně projel a především prochodil na přelomu 70. a 80. let, kdy Kalendář vznikal. Vytvářel tehdy veduty a jiné grafiky hlavně jihočeských měst – obrazy, které se v kalendáři zrcadlí v obratné zkratce, ještě větší ohlas tu však má volná krajina. Kalendář představuje soubor 400 drobných grafik (13x7 cm), na každý den v roce jednu a více, na nichž pracoval několik let a které v celku tvoří „věčný kalendář“.

Vůdčím motivem Kalendáře je vracení se: vracení se v konstrukci „věčnosti“ a vracení se v střídajících se a opakujících se barevných kombinacích jednotlivých stránek, (např. pro jeden měsíc z jednoho listu se na jedné litografické desce sešly volně asociované obrázky pro různé měsíce, po vytištění však v jedné barevnosti, která se pak rozešla do celého roku). Co se ale v Kalendáři vrací především, jsou místa. Milan Kohout se opakovaně vracel do míst, do krajiny, jež ani nemusí mít jména, míst, která jsou jen na cestě odněkud někam, proti oknu ateliéru, jsou vídána opakovaně, s láskou a nejvíc zrcadlí symbiózu viděného a vidoucího. V těchto návratech je patrný také vývoj autorova výrazu, jeho postupné oprošťování a uvolňování.

A nakonec se vracejí nejen místa, ale i lidé, zejména děti. Kalendář vznikal v době, kdy dorůstaly autorovy dcery, a do světlé atmosféry počátečního poznávání světa se vrací i dospělý, který děti do světa doprovází, poprvé jim ho ukazuje, pojmenovává ho pro ně a poukazuje naň. Toto intenzivní prožívání je nejvíc patrné ze samotných grafik, často ale vytryskne i ve slovech „…červen (krásnej měsíc!) – že to krásně voní, když se suší seno? – krásnej teplej pořád podzim letos! – už je tady zase ten krásnej čas…“

Krása světa prostě nemůže být pominuta.

Kurátorka: Lucie Rohanová