Jana Skalická: Souborná výstava

2. 11. - 2. 12. 2015

Výstava probíhá v prostorách Archivu výtvarného umění.


Vernisáž: 2. 11. 2015, 17h


Abych se aspoň trochu utěšila, / rozhodla jsem se, že dříve nežli vzlétnu, / povzdechnu z hloubi duše. // Aby tu po mně zbylo něco nahlas.

                                                                               Jan Skácel: Dopis (Smuténka)

Jana Skalická (1957 – 2015) byla introvertní bytost; podle vzpomínek svých blízkých o své práci mnoho nehovořila a nečetné články o jejích výstavách citují převážně její slova týkající se specifik práce s jejím sochařským materiálem – igelitem. Nic není dovysvětleno, a nebude. Tím spíše je třeba se důkladně dívat, totiž uvědomovat si, co je vidět.


Jana Skalická se původně zabývala textilní tvorbou, tedy pracovala s materiálem s konotací omezeného určení a tradice. Igelit v sobě naopak nese příznak lacinosti, nízkosti, neestetičnosti. Což také souvisí s dobou vzniku prvních igelitových prací, jíž je počátek 80. let, normalizační situace, v níž příklon k chudému, opovrhovanému materiálu byl mimo jiné výrazem nezávislosti na schválené představě toho, co je tvorbou a dílem, projevem autenticity.


Podstatnější je pak vnitřní rozdíl: textil i igelit jsou oba plošné materiály, avšak zatímco textil je v zásadě prostupný a neprůhledný, igelit právě naopak. Právě průhlednost se začíná prosazovat už v raných pracích s řídkou a dále „ředěnou“ textilní plochou, zdůrazňuje kontrast v dílech kombinujících oba materiály, a u čistě igelitových prací je světlo už zcela zásadním, neoddělitelným činitelem – jemná gradace světla je umožněna snadným vrstvením a spojováním igelitových folií, které lze napojovat jakkoli daleko a v libovolném směru, což umožnilo autorce tvořit z plošného materiálu prostorová díla.

 

Jak tedy vypadají její igelitové objekty, co je vidět? Zavěšené plochy ke konci 80. let přecházejí v konstrukce s kovovou oporou, na niž se igelit napíná; předměty stojí, leží, řadí se jeden za druhý, klenou se. Ty věci málokdy něco přímo připomínají (jen občas evokuje určitější představu název) – jsou abstraktní.

V současné době neexistuje jediná socha Jany Skalické. Igelit nehezky stárne, ztrácí vlastnosti, které se podílely na jeho působivosti – matní, chytá prach, nehledě na to, že rozměrné objekty jsou obtížně skladné, natož skladovatelné. Autorka s tím počítala už při jejich vzniku, hotová díla po výstavě často sama likvidovala. V tom má její práce rysy interpretačního umění, které zaniká s interpretem. Jana Skalická svými sochami interpretovala prostor, tedy soubor daností (lidského) světa.

 

Souhrnnou výstavu sochařčina díla je přesto možné uspořádat, dokonce se to přímo nabízí na místě, jakým je Polička/Shelf. V celém průběhu své tvorby a zvlášť na konci života, kdy už netvořila, Jana Skalická pečlivě uchovávala fotografie svých děl a ukládala je postupně do tří velkých alb. Se sochami se tedy setkáváme v prostoru knihy. V něm je ale všechno jiné – místo trojrozměrných, světlo odrážejících objektů v životní a nadživotní velikosti člověka jsou tu ploché kartičky v řádu centimetrů, jediný úhel pohledu místo všech – původní prostor, který umožňoval sochy vnímat a pochopit, je jim odňat. Přesto fungují.


Kurátorka: Lucie Rohanová

DOX Prague, a.s