Jiří Hůla - Otázky kladené obrazu
5. 8. – 1. 9. 2013
Archiv výtvarného umění v rámci projektu Polička zve na výstavu Jiří Hůla - Otázky kladené obrazu
Zahájení v pondělí 5. 8. v 16.30h
Když se židovský chlapec vrátí ze školy, matka se ho nezeptá, zda rabímu dobře odpověděl, ale zda se rabího dobře zeptal.
Elie Wiesel
Neboli odpověď je to, oč nám jde, ale otázka je stejně důležitá. Historické prameny, i zdroje poznání obecněji, nám zprostředkovávají vědění podle toho, jaké otázky jim klademe.
Klasické postupy nazírání obrazů zkoumají vedle vlastního námětu celkovou kompozici, význam barevnosti, symboliku předmětů, nápovědy místa a času, souvztažnost postav, jsou-li jaké, směry jejich pohledů, nasvětlení, rozmístění objektů v prostoru… Pomocí těchto vesměs pozitivistických postupů bývá dílo vykládáno. Podrobit zkoumání „skladbu, výstavbu a strukturu obrazu“ však lze i metodami výrazně odlišnými.
Logicko-matematické myšlení vedlo o sto let dříve Edmunda Husserla k otázkám po vzniku a vymezení ideálních entit jako jsou čísla, dále k otázkám definice entit vůbec, a nakonec vyústilo ve fenomenologické metody, s jejichž paralelami se setkáme v Hůlově práci - v přeuspořádání nalezených obrazových materiálů (fotografie, reprodukce, reklamy apod.) i v dílech odlišného principu.
Nahlížíme-li věci jako jevy (fenomény), můžeme se dobrat jejich podstaty (esence) mnohem spíše než objektivistickým popisem. „Uzávorkujeme-li“ - zapomeneme-li na běžné kunsthistorické soudy o povaze obrazu, a stejně jako Husserl se soustředíme na jsoucna, konkrétně na obrazy, tak, jak se nám samy ukazují, můžeme přistoupit k Husserlově eidetické redukci (provedení všech možných myšlenkových variací, kterých je předmět schopen), a tak obnažit invariantní jádra jsoucen, jejich ideální podstatu, eidos. Tato úvaha má pro práci ve vizuálním prostoru zvláštní opodstatnění.
V cyklu Přeuspořádání se Jiří Hůla zabývá rozkladem obrazů na jednotky vizuálních informací (jehož spodní hranice, jak upozorňuje, není dána, což umožňuje teoretickou, nicméně závrať působící myšlenku na „zobrazení světa v jediném bodě“) a jejich novým uspořádáním ve všemožných obměnách. Obrazům klade neběžné otázky, vizuální celky nahlíží z neobvyklých úhlů, a pomocí nekonečných variací zjišťuje, co u daného fenoménu vždy zůstává, poodhaluje tajemství dotýkající se podstaty.
Fenomenologická cesta k podstatě pomocí variací je vlastní i přítomným knihám. Série Znak–Obraz–Kresba–Grafika stojí na pomezí práce s textovými a grafickými programy, které vytvářel spolu s matematikem a filosofem Josefem Volvovičem za svého působení v Podniku výpočetní techniky v 80. letech. Výchozím materiálem cyklu jsou pojmy z výtvarného umění. Litery slov znak, obraz, kresba, grafika, rozmístěné počítačem náhodně po stránce, propojuje Jiří Hůla barevnými úsečkami a přímkami. Vznikají tak znaky, obrazy, kresby a grafiky. Způsobů propojení je mnoho, počítač může vygenerovat nekonečné množství výchozích rozložení. Na rozdíl např. od krajinomalby, jejíž estetický účinek se může odvíjet od zvoleného motivu, místa pohledu, poměru stran apod., nelze žádnou z takto vzniklých realizací označit za lepší nebo horší než jinou. Jsou stejně obrazy (znaky, kresbami či grafikami) jako tradiční díla, jenom přistupují k fenoménu obrazu jinak než většina výtvarné tradice.
Hůlovy otázky obrazům a jejich odpovědi jsou stejně uspokojivé i znepokojivé jako otázky a odpovědi výtvarných předchůdců.