Karel Adamus: 10 POEMS PICTURES

V archivní knihovně v Centru současného umění DOX jsme vyčlenili prostor (poličku) na představení autorů zabývajících se knihou jako jedinečným výrazovým prostředkem. Vystavené autorské knihy si návštěvníci budou moci volně prohlédnout, pročíst, prolistovat. Součástí výstav bude dokumentace autora (autorů) uložená v Archivu a její zpracování v informačním systému abART.
První knihou představenou v rámci projektu Polička je dílo 10 POEMS PICTURES od Karla Adamuse.
 
Kurátoři projektu: Lucie Rohanová, Barbora Špičáková

Dílo Karla Adamuse 10 POEMS PICTURES vycházející z grafik Albrechta Dürera stojí na rozhraní několika žánrů. Formou svazku deseti básní existujícího jako multiple se jedná o autorskou knihu. Reinterpretací cizích prací se vztahuje k tradici koláže, ready-made, apropriace. V kontextu Adamusovy tvorby se jedná o mimořádně významnou realizaci zkoumající možnosti vizuální poezie, stojící u počátků patrně nejznámějšího autorova cyklu Básně-obrazy. Soubor vznikl v roce 1971, vydání v kasselské Edition Boczkowski zprostředkoval Jiří Kolář.

Jedny z prvních Adamusových realizací na pomezí sémantické a vizuální poezie pocházejí z let 1967-1969. Jedná se ještě o plnosémantické texty kladoucí v plošném uspořádání jazykových prvků důraz na estetickou stránku záznamu jazyka. Stavebními prvky sémantické poezie jsou, stejně jako v poezii experimentální, slova a písmena; experiment spočívá v jejich užití netradičním způsobem. Pocit, který má divák po zhlédnutí vizuální básně je ale srovnatelný s pocitem po přečtení básně sémantické.
Na první lettristické Vizuální básně (od roku 1966) navazují Lyrické miniatury (1969-1970), ve kterých se poprvé objevují typy psacího stroje. Nejprve jako sotva postřehnutelné nepísmenné znaky (interpunkční znaménka), a poté písmena. A právě strojopis, oblíbený u tolika tvůrců vizuální poezie, proměňuje Adamus ve svébytný nástroj neverbálního, a přesto písemného - vyjádření.

V básních vytvářených psacím strojem - zázračným přístrojem dávajícím všem znakům stejný prostor tak, že papír do něj vložený leží pod neviditelnou, leč přesně propočítatelnou mřížkou - nemá hlavní roli slovo, ale znak. Znak oproštěný od zprostředkování pojmů se stává estetickou jednotkou. Původně čistě funkční písmo psacího stroje je nově estetizováno, hotové a neměnné znaky jsou v ploše papíru rozloženy nezávisle na sémantice a gramatice, strojopisy upřednostňují neverbální, estetickou složku díla. Adamusovi nejde, na rozdíl od klasiků české vizuální poezie jako jsou Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, prvotně o osamostatnění slova, o jeho vyproštění zpod zátěže politického zneužití, ale o zprostředkování prožitku poezie jinou cestou. Netíhne ani ke spekulativnímu způsobu tvorby jaký představuje například Teorie textů Maxe Benseho, důsledně rozvíjí vizuálně-estetické a lyrické kvality strojopisu. Prvotní rámcovou představu dovádí do konečného tvaru ve stavu inspirace obvykle „na jeden zátah". Říká, že příliš přesný plán by mohl uškodit výsledku.

Na počátku Adamusova plného zapojení psacího stroje do výtvarné tvorby jsou intervence do Dürerových grafik, dialog klasických děl s optickými
a rytmickými vlastnostmi stroje, nová jednota - mocný popud k samostatnému zpracování celé plochy papíru, k vytvoření vlastní struktury.
Lucie Rohanová