Lucie Raškovová: Školení v Poněšicích

Výstava představující osobní památníčky probíhá v prostoru Archivu výtvarného umění v rámci projektu Polička/​Shelf.

Setkání s autorkou a společné listování výběrem jejích knih proběhne v Otevřené knihovně Archivu výtvarného umění v DOXu v pondělí 6. 2. 2017 v 17 hodin.  Jste srdečně zváni. 
Lucie Raškovová vystudovala nejprve jezdectví a chov koní a později ilustraci a grafiku na UMPRUM. U grafických technik ale zůstala a v současnosti je na vysoké škole vyučuje. Její působení není podstatné pouze pro řadu studentů, ale odráží se bezprostředně také v mnoha jejích knihách. Právě UMPRUM totiž tvoří kulisu Luciiných deníků a postavy jejích přátel a kolegů najdete nejen v denících – například ze školení v Poněšicích, ale třeba i v dětské abecedě Nereptej a breptej. Jejich přítomnost je někdy vysvětlena, jindy na stranách pouze přihlížejí. Abecedu autorka vydala vlastním nákladem možná právě také proto, aby nemusela odpovídat proč.
Sazba některých knih je pak provedena v dílně knihtiskové. Zde Lucie spolupracuje s Jaromírem Šťouralem – a je to spolupráce s radostnými výsledky. Jimi upravená sazba je hravá a nezřídka experimentuje s kompozicí i s barevností. Výtvarné a řemeslné zpracování těchto knih je rozhodně pozoruhodné. Nezapomenutelné jsou ale teprve Luciiny deníkové zápisy. 
Lucie Raškovová do společnosti nezapadá. A ani o to nestojí. Na nic si nehraje, nezakládá si na své práci, mnohé grafiky a knihy bez váhání rozdala. Z ambicí a ega si tropí žerty u druhých i u sebe a v Poličce vystavené deníky jsou okouzlující zejména upřímnou, prostořekou satirou. Jsou neformální, nekorektní a občas trošku na hranici vkusu. A jsou si toho vědomy.
Deník z let 1995 - 2001 nadepsaný Kresby, ve kterém autorka popisuje společnost a i vlastní existenci s bezelstnou brutalitou, nám asi původně ani neměl přijít do rukou. Je osobní a nikomu nelichotí. Přesto je zde Lucie Raškovová také citlivá a tak nějak chápající. Mizérie je v jejím podání totiž skoro půvabně, tragikomicky nevyhnutelná. Upřímnost vlastních přiznání je pak nezbytnou podmínkou pro právo kritizovat druhé. Bez nich by byly deníky povýšené, možná urážející. Takto jsou osvobozující. Protože svět je možná někdy krásný, ale jistě není bezvadný. A Lucie Raškovová bídu nepopírá. Právě naopak – často s ní něžně žertuje.