Miroslav Salava: Kůže

1. 9. – 5. 10. 2014

                                                                                                        7. 2. Klementinum

Od Malešic, přes Olšana až na Žižkov táhne se obloha nočními větry rozervaná. Tak mizí zima, tak vytrácí se čas. Pouze jdu a rány neomylně prší. Co teprv kdybych běžel? Utekl bych snad? Dostihl bych nějakého přístřešku ještě včas? Zatímco se šourám a přemýšlím o sprintu, rány prší. Neomylně je vše špatně. Což takhle jednou: zmýlit se?

                                                                                                                            (Zarakvití)

Příznivci poesie Miroslava Salavy (Mé baroko, Zarakvití, V honitbě Boží) obvykle znají i jeho výtvarnou tvorbu. Ze svých dřevořezeb uspořádal samostatnou výstavu Od vola do vola (galerie Ztichlá klika, 2006) a zúčastnil se několika kolektivních výstav. Salavovo baroko, vlastní pojetí tragického existenciálního životního pocitu, tolikrát se už v dějinách umění navrátivšího, představuje nejvlastnější determinantu jeho tvorby. Rozeznáme ji v jeho dřevěných figurách odkazujících jak k archetypickým tvářím z totemových sloupů, tak ke Zwerghausu Matyáše Brauna a rozeznáme ji i v jeho verších. Antiteze, jedna z dominant barokního cítění, je typická pro postavy i slova – vyjadřují děs i škleb, spájejí religio i mýtus, tragično a komično, jímž se snaží uniknout z řádu hrůzy.

Číst Salavovy verše v jejich originálním zápise představuje antitetický zážitek jiného druhu, zážitek současného vnímání fyzického-výtvarného a myšlenkového-slovního. Na výstavě v Poličce máme v rukou jeden ze sešitů, do nichž Salava zapisuje své básně. Jeho lyrický deník, jak tomu u děl představovaných v Poličce často bývá, naplňuje i překračuje definici autorské knihy. Existuje v jediném neopakovatelném exempláři, obsahuje řadu autorových kreseb, působí na nás bezprostředností grafického projevu a výrazem živého osobního písma.

Hlavním smyslem Salavovo básní je však přirozeně jejich slovní obsah. Ovšemže s tím se lze seznámit pohodlněji, prostřednictvím klasické tištěné knihy – snadno dostupné, dobře čitelné, formálně sevřenější, autorem i redaktorem oproštěné od vedlejších, neschůdných i slepých cest. Na stránkách Salavova deníku však sledujeme dvě linie – posloupnost smyslu a stopy doteku.Vlepené básně zapsané na účtenky, jízdenky, útržky papíru, často s přesnou hodinou a místem vzniku, záznamy literárních setkání při knihovnické práci, výstřižky, fotografie, dopisy literárních přátel, svaté obrázky a třeba hadí kůže nám umožňují nejen slyšet hlas poesie, ale také, alespoň z dálky, nahlédnout do její tváře, kterou vidí básník v okamžicích příchodu.

Sledovat odvíjení myšlenek v deníku se může zdát mnohostí vjemů a vlivů, jež do něj vstupují, znesnadněno. Výrazněji než v tištěné sbírce, doslova fyzicky, se tu střetáváme s barokní komplexností, tedy protikladností, všeobsáhlostí, která hrozí nás zavalit neumožňujíc odstup, a rozporností, jež vyvolává strach ze ztráty orientace. Až když se vzdáme očekávání víceméně přímé návaznosti myšlenek od básně k básni, až když se skutečně začteme, nikoli v linii, ale v ploše, začneme být schopni postihnout skutečnou stavbu smyslu.

Kurátorka: Lucie Rohanová

Výstava probíhá v prostorách Archivu výtvarného umění v rámci projektu Polička.