Pavel Rudolf: Lekce malého „o“ (Vilém Závada: Panichida)
4. – 28. 2. 2013
Druhou knihou představenou v rámci projektu Polička je dílo Pavla Rudolfa: Lekce malého „o “ (Vilém Závada: Panichida)
Kurátoři projektu: Lucie Rohanová , Barbora Špičáková
Zahájení výstav: vždy první pondělí v měsíci.
Bod, čára, struktura a pravidla hry. To jsou komponenty a klíč ke konstruktivistické tvorbě Pavla Rudolfa (1943), kterou se po
lettristickém období začal zabývat koncem 70. let. I když se Rudolfovou
neokonstruktivní tvorbou od počátku prolínalo konceptuální myšlení, nikdy se
nejednalo jen o snahu prezentovat nejrůznější možnosti nějakého
kombinatorického či permutačního systému. Práce založené na určitém aha-efektu,
na principu radostného pochopení „v čem je ten vtip“, předpokládají
spoluúčast diváka, pochopení myšlenkového procesu, který autora vedl
k použití určité strategie, určitého pravidla.
„Spojování je princip, který mě hlavně zajímá. Nejraději
bych spojoval všechno se vším – hory, stromy, budovy, lidi,“ říká Pavel Rudolf.
Jeho díla spojují rozumové uspokojení s vizuální radostí z pozorování
existence řádu. Přímkami, křivkami a kruhy spojuje body, které sám nakreslil,
dvě místa na fotografii, ve skutečnosti vzdálená nebo nesouvisející, dvě
stejné noty v partituře nebo - jako v případě práce se Závadovou Panichidou
- písmena v textu.
Spojování uvádí věci do nečekaných vztahů, současně čáry
samotné – rýsované tuší, barevné kreslené od ruky, později rýsované akrylovými
barvami – vytvářejí vyšší, synergickou strukturu. Geometrické meditace rozvedl Pavel Rudolf před časem i do
prostorových konstrukcí; svého druhu trojrozměrným dílem je i autorská kniha,
apropriace brožované sbírky Viléma Závady Panichida, jejíž listy se dají volně
rozebrat a prostorově přeuspořádat.
Základem struktury jsou písmena „o“ - body určující černě
narýsované útvary, většinou lichoběžníky, ale i prosté úsečky, které se
vzájemně překrývají, vytvářejí nepravidelné hvězdicovité mnohoúhelníky, meandry
a bludiště umožňující hledat prostorová i významová ohniska, pomyslné středy
básní. (Z katedrál a basilik pořád kamsi unikám – Kredo; Zasypán nánosy
věků – Procitnutí Ahasverovo). Propojení písmen odhaluje netušenou topografii
básní skeptického poetika Viléma Závady. Ač Panichida vyšla v období
vrcholného poetismu, vyjadřuje spíš pocity tísně, deziluze a osamělosti, verše
nezpívají, naopak, jsou plné otázek a zámlk. Rudolfova grafická interpretace
otevírá ještě další možnosti různočtení. Čáry propojují slova a verše, které po
sobě nenásledují, objevují mezi nimi rýmy (života svého / stavení alabastrového
– Spánek), krátká spojení (ohňostroje / nahých slov – Báseň), vztahy až
surrealistické významovosti (hornické děti jdou / nedooraný lán / pro své oči /
bolestí tisíckrát přeorán – Z románu X.).
Strohost černých čtyřúhelníků, jejichž sekvence často připomínají Rudolfovy práce na principu rytmického posouvání bodů, současně vnáší do rozkolísaného prostoru básně pocit určitého řádu. Listujíce knihou můžeme meditovat nad pocity sklíčenosti a tíže vyslovenými básníkem a současně nacházet zklidnění v rytmu věčných zákonitostí geometrie.
Lucie Rohanová