Peter Fabo: Meno, mesto, zviera, vec

Výstava probíhá v prostorách Archivu výtvarného umění v rámci projektu Polička/​Shelf.
Vernisáž: 1. 2. 2016 v 17h 

„Před objektivem jsem zároveň tím, za něhož se považuji, a tím, za něhož chci být považován, tím, za něhož mne považuje fotograf, i tím, jehož fotograf používá, aby předvedl své umění.“ 

                                                                                Roland Barthes: Světlá komora

Forma sleduje funkci. Funkcí užitého umění je služba. Funkcí umění? Umění. V nesmyslnosti tautologie spočívá její smysl. Svoboda. A tak jsou ISO, kompozice, expozice i rozlišení pro volné umění jen čísly.

Jsou dvě cesty, jak může vzniknout kniha fotografií. Můžete vybrat název, formát, téma a snad i obsah knihy. A potom hledat, komponovat, sbírat obrazy. Tehdy jste autorem jen vy – a vaše pravidla. Pokud však dáte všemu zcela přesný řád, pokud má celá kniha jasnou strukturu, pokud se kompozice, expozice, rozlišení i modelka dostavili přesně tam, kam měli – bude kniha perfektní. A pro mě nudná. 

Roland Barthes píše: „Co je mi po pravidlech kompozice? (…) Snímek mě přitahuje, pokud jej vymaním z obvyklého žvástu: ,,Technika“, ,,Realita“, ,,Reportáž“, ,,Umění atd.: neříkat nic, zavřít oči, ať jen detail vstoupí do afektivního vědomí.“

Proč právě fotografii v kontextu volných umění pronásleduje tolik kontroverze? Je nebezpečná. Dotýká se reality, a přece realitu vždycky přetváří. Je zrádná, protože je k ní zapotřebí nástroj – fotoaparát, a tento kontakt s technologií svádí k omylu, ke spojování umění s prostou dovedností přístroj ovládat. Ovládat přístroj je však řemeslem. Ovládnout řemeslo je otázkou zručnosti a píle. A dokonce i mistr – profesionál – je pouze nejlepším z řemeslníků.

Volné umění zvyky nerespektuje. Umění a řemeslo si tak zdánlivě odporují. Naučit se pravidlům práce s materiálem je otázkou pokory. Porušit je je posléze znakem vzpoury. Není – a je – obtížné tomu porozumět.

Peter Fabo (1983) je fotograf a pedagog pražské Umprum. Věnuje se fotografii digitální i analogové, fotí profesionálně i v soukromí. Jeho osobní archiv fotografií ale zahrnuje i to, co příručka technologie nedovoluje, ba přímo zakazuje. Snímky neostré. Pod i přeexponované. Fotky z mobilu i poškrábané negativy. Zrnité zvětšeniny se stopami prachu.

Autorské knihy, které Fabo vystavuje v únorové Poličce, vznikly výběrem snímků z těchto osobních archivů. Fotografie tedy nevytvářel s vědomím jejich prezentace. Neretušoval, nekomponoval s vědomím konceptu celku. Knihy vznikaly jejich výběrem, syntézou v příběh. Pokaždé (a pro každého) jiný.

Vystavené knihy:

DIANA je jméno Petrovy manželky. Zvolená sekvence snímků ženu nepopisuje, jak by tomu bylo u dokumentárního cyklu. Petrovy snímky o ní nevypovídají prakticky nic konkrétního. Konceptem knihy je příběh. Ale ani ten divák nemusí vnímat lineárně. Jde pouze o to, že tam je. Při výběru fotografií Fabo žádnou neupravuje. Jejich postprodukci se záměrně vyhýbá, chrání je v jejich nedokonalosti. Co je mi po prachu, škrábancích či zrnitosti? Nedokonalost může být rysem autenticity. Upřímnosti.

Drobná kniha REM je sbírkou dívčích portrétů. Spící dívky nafotil Petr Fabo na cestách mezi Prahou, Bratislavou a Spišskou Novou Vsí. Zachytil jejich podobu v jediné chvíli, kdy nemohly nic předstírat. Citovaný Roland Barthes ve Světlé komoře také píše, že před objektivem každý zaujímá pózu. Ano, ale jen při vědomí. Pozorování spícího člověka je právě tím zvláštní, že si jej není vědom. Nemůže zaujmout pózu.

Nakonec kniha MENO, MESTO, ZVIERA, VEC je k vizuálnímu čtení nesnadná. Její koncepce je široká a výběr obrazů neubírá množství vrstev. Několik příběhů (vztah k ženě, k přátelům i ke zvířatům, vztah k prostoru, domovu, městu, příběh prostředí – tedy věcí, a nakonec příběh samotné fotografie, barvy – světla – obrazu) se splétá v jeden. 

Odkaz na prožitou skutečnost zde zcela mizí v nové chronologii vizuální i obsahové. Fabo míchá snímky z prostředí, které jej obklopuje, a vytváří z nich novou, pomyslnou realitu. Fotografie, které jsou pro autora nadále také pamětí, předkládá vizuálnímu čtenáři propojené vlastní stopou v příběh jiný, fiktivní.

Fabo se tak v knize pokouší překročit přirozený vztah fotografie s realitou. Narativita řady fotografií není v zobrazené skutečnosti, ale zůstává skryta v jazyku technologie, barev, práce se světlem. V symbolech, které fotograf ze skutečnosti vyjímá. Vnímání fotografie bez vztahu k zobrazené věci – k na ní zachycené realitě – snad ale ani není možné. Vzájemná závislost obraz spoluutváří.

MENO, MESTO, ZVIERA, VEC je konceptuálním experimentem, ve kterém sám autor nechce být reduktivní. Nenabízí návod k čtení. Nechává na nás, kolika vrstvami příběhu prohlédneme. 

Kurátorka: Anna Pleštilová