Vetřelci a volavky NOW!

Výstava prezentuje modelové situace současného stavu monumentálních výtvarných realizací z doby Normalizace ve veřejném prostoru Prahy. Vzhledem k zjednodušenému ztotožňování kulturního odkazu 70. a 80. let s dobou okupace nebyly tyto výtvarné realizace pro architekturu ještě objektivně zhodnoceny. V důsledku toho bývají často nekoncepčně odstraňovány, stávají se obětí vandalismu a vulgární kolonizace veřejného prostoru kapitalismem. Výstava  poukazuje na typické příklady nakládaní s těmito výtvarnými objekty a se dá chápat jako srovnávací studie z výsledky kulturní politiky ve veřejném prostoru po roce 1989.
Po změně režimu došlo k tomu, že naši představitelé odstranili jenom v Praze přes tři sta zcela nevinných výtvarných realizací pod záminkou, že se jedná o „nějaký komunistický relikt“. Odstraňování normalizačních plastik však není pouze politickou reakcí, ale výsledkem špatného hospodaření s objekty, které nejsou často v žádných registrech, a tudíž nemají žádnou údržbu. Především se ukáže, že socha musí ustoupit nějakému komerčnímu účelu anebo že jsou majitelé líní sochu udržovat. Je třeba si uvědomit, že na sídlištích bydlí asi třicet procent městské populace, a tak je dobré nezapomínat na tento kvalitní aspekt panelové bytové zástavby.

Kvůli ochraně uměleckých děl z období normalizace vznikl projekt Vetřelci
a volavky a v jehož byl založen veřejně přístupný archiv na stránkách www.vetrelciavolavky.cz. Jen z Prahy je tu zdokumentováno přes 400 výtvarných artefaktů. Pavel Karous autor projektu a s ním spolupracující proměnlivý kolektiv pod hlavičkou Vetřelci a volavky se nezabývají jen dokumentací: na webu si můžete například stáhnout dokumentární film Vetřelci a volavky či reportáž pro kulturní týdeník Artmix nebo díl pořadu Retro Sochy věnovaný plastikám za socialismu. V rámci medializace tohoto problému skupina Vetřelci a volavky, kromě přednášek a komentovaných prohlídek uspořádali výstavu v prestižním prostoru DOX a vydali mapu Prahy s lokacemi jednotlivých soch. Tištěná mapa je dostupná v této galerii.

Po velkém experimentálním kvasu svobodomyslných 60. let procházelo monumentální umění v době okupace ČSSR Sovětskou armádou tvůrčími obtížemi způsobenou znovuzavedenou státní kontrolou. Na druhou stranu snad nikdy v dějinách našeho státu nebylo pořádáno tolik sochařských soutěží, nebylo tolik objednávek společenského charakteru. Obrovské množství zakázek zajišťoval zákon, který ukládal, aby každá státní stavba (v době stavebního boomu) vyčlenila jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu na „výzdobu“. Tento zákon v architektuře však není vynálezem ani výhradním nástrojem diktatury. Zcela běžně funguje – jen s o něco nižším procentem – ve většině severoamerických nebo západoevropských městech.

Díky stavebnímu zákonu tvořilo tzv. „čtyřprocentní“ umění v minulém režimu estetické dominanty ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků, administrativních a správních budov. Stát tak zajišťoval lukrativní práci vystudovaným sochařům, čímž si chtěl získat jejich loajalitu a zároveň je zneužít ke své propagaci. Oproti dnešku, kdy existuje mnoho různých zadavatelů, jejichž vkusu (či nevkusu) se musí výtvarník přizpůsobit, bylo základním neštěstím těchto zakázek, že měly ve svém principu jediného zadavatele: státem kontrolované výběrové odborné komise. I tak vznikla v 70. a 80. letech minulého století často komunistickému režimu na úkor nejen řada stereotypních, úsměvných plastik, ale také značný počet mimořádně kvalitních soch, které dnes po stovkách mizí.

Intervence do modelu sochy Rovnováha od Josefa Klimeše: Pavel Karous

Foto: Hynek Alt a Romana Drdová

Kurátor výstavy: Pavel Karous