Kdo tu knížku ukradne, tomu ruka upadne!

Výstava představující osobní památníčky probíhá v prostoru Archivu výtvarného umění v rámci projektu Polička/​Shelf .

Vernisáž: 7. 3. od 17h

'Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?' - 'Všecko je na světě dočasu, milá děvečko, i na mne Pánbůh zavolá,' odpověděla babička Adélce, vroucně ji k sobě přivinouc. Mlčky tak na chvíli zůstaly; babička se zamyslila, děti nevěděly jak začít. Tu slyšely nad sebou šumot křídel, a když pozdvihly zraky vzhůru, viděly povětřím veslovat hejno ptáků. 'To jsou divoké husy,' pravila babička.

                                                                                     Božena Němcová: Babička

Měřítky akademického umění jsou knihy, jimž věnujeme březnovou Poličku, bezcenné. Jejich hodnota je osobní. Desítky vzkazů pojí v celek vztah. Kresby bývají naivní a verše původní jen zřídka. Památník je ale více sbírkou a kresby a básně v něm spíše slouží pro upamatování se. Nikoli však na krajinu, květiny či verše, nýbrž na bytost, jež je pro nás kreslila a psala, která si možná lámala hlavu a okousala nehty jenom kvůli nám. A že to nedovedla lépe? – Je to podstatné? Vždyť kresba v památníku je především symbolická.

Pomiňme neumělost veršů a diletantismus kreseb. V každé sbírce se přirozeně odráží i osobnost sběratele – už volbou toho, co se sbírá. Ve sbírce, kterou je i památník, se její zakladatel zrcadlí jednak ve volbě zapisujících, jednak ve slovech, která oni volí ve svých zápisech – ta nejsou vždy původní, vytušíme z nich jen hlavní adresátovy povahové rysy, naopak více si ale uvědomíme jeho společenské postavení, estetickou atmosféru doby, v níž žil, a lokalitu tohoto života.

Vraťme se na okamžik do historie. Jakkoli námi vystavené památníky pochází pouze z minulého století, jejich vrcholným obdobím byl biedermeier, tehdy první polovina 19. století, kdy se staly módou. Nejenže dokonale zapadly do atmosféry měšťanské domácnosti a byly milým zdrojem zábavy dívek a mladých dam (vzdělávání dívek na počátku 19. století se zaměřovalo na kreslení a krasopis), ale jejich význam byl již tehdy symbolický. Po dramatech romantismu se klid a domácí štěstí stávají skutečnými a cennými hodnotami široké veřejnosti. Rozum a umírněnost, jimiž mládí pohrdne, byly v rozvážném biedermeieru restaurovány a oslavovány. Jak jinak nežli skrze maličkosti. Lásku, úctu k předkům ani sepjetí generací pouhý rozum vypovědět nedovede. Jejich symbolem jsou ale dodnes třeba drobné knihy či šperky s ukrytou kadeří vlasů. Šálky s miniaturou portrétu. Anebo po generace předávané, ručně háčkované krajky. 

Tím, že jasně představí vypověditelné, ukáže to, co je nevypověditelné /​Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus/.

Památník ve své knižní podobě v druhé polovině dvacátého století nejspíše definitivně zanikl. Jeho roli přijal (podobně jako mnoho jiných) nepochybně facebook. Neklidný, ale neméně sentimentální, flexibilní, ale stereotypy se hemžící. Hravost a zájem sdílet přetrvávají. Pouze klid, po kterém tak prahl již biedermeier, není dnes ani myslitelný. Protože to, co v památníčku zabralo jen stránku, plní na sociálních sítích tisíce pomyslných stran. Ať jsou to rčení a citáty, rady, lidová moudra. Amatérské fotografie přátel pro přátele. Anebo přání kaligrafovaná v Malování...

Anna Pleštilová

_​_​_​

V rámci zahájení březnové Poličky si Vás dovolujeme pozvat na malé pohoštění. Bude nám potěšením setkat se s Vámi v Malé věži Doxu u čaje a u bábovky. K této výstavě se výjimečně hodí. A pokud doma schováváte vlastní dávný památníček, prosím, vezměte jej s sebou!

Autorka textu čerpala z knihy Biedermeier: umění a kultura v českých zemích 1814 – 1848. Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha 2008