Tereza Říčanová – Vidění
4. 9. – 5. 11. 2017
Výstava představující osobní památníčky probíhá v prostoru
Archivu výtvarného umění
v rámci projektu
Polička/Shelf.
V měsíci září se v Poličce můžete setkat s několika drobnými knihami Terezy Říčanové, které autorka nakreslila, napsala, vlastním nákladem vytiskla a svázala.
V měsíci září se v Poličce můžete setkat s několika drobnými knihami Terezy Říčanové, které autorka nakreslila, napsala, vlastním nákladem vytiskla a svázala.
Tereza Říčanová vyrůstala v Praze na Vinohradech. Po střední umělecko-průmyslové škole nastoupila do ateliéru Ilustrace a grafiky na UMPRUM, kde studovala u profesora Jiřího Šalamouna. Zde se také setkala s řadou budoucích kolegů a přátel a začala spolupracovat s nakladatelstvím Baobab, mezi jehož kmenové autory patří dodnes (pouze například: Kozí knížka, Velikonoční knížka, Vánoční knížka, Noemova Archa a naposledy Svět v obrazech). Po škole ale z města odešla a posledních devatenáct let žije na statku na Vysočině u Pelhřimova, kde má s mužem pět dětí, osla, koně, dvě čubičky, slepice…
Krajina poblíž Mezné, ve které našla domov, je syrová a ne vždy vlídná. Cesty v zimě zapadají sněhem a stavení je útulné, jen pokud praská oheň v kamnech. Život je tady více ovlivňován ročním obdobím a síla jedince na tom nemůže nic změnit. A právě zde jsou kořeny Tereziny práce. Tady maluje a udržuje oheň. Vaří na kamnech, krmí slepice a zapisuje sny. Poslouchá vyprávění sousedů a sbírá pohádkové knihy.
Čerpá z velkých vyprávění, ale také z lidové slovesnosti, z krajiny, jejích tradic a písní. Navazuje na ně a vkládá do nich další život. A stejně jako všichni dobří vypravěči příliš nespekuluje. Zachycení děsů a zázraků v jejích obrazech je někdy naivní, jindy však skoro drsně pragmatické. Prostě mezi nimi žije. Svá Vidění viděla. Sny snila. Krajiny posbírala na cestách. A prostřednictvím knih se o ně pouze dělí.
Krajina poblíž Mezné, ve které našla domov, je syrová a ne vždy vlídná. Cesty v zimě zapadají sněhem a stavení je útulné, jen pokud praská oheň v kamnech. Život je tady více ovlivňován ročním obdobím a síla jedince na tom nemůže nic změnit. A právě zde jsou kořeny Tereziny práce. Tady maluje a udržuje oheň. Vaří na kamnech, krmí slepice a zapisuje sny. Poslouchá vyprávění sousedů a sbírá pohádkové knihy.
Čerpá z velkých vyprávění, ale také z lidové slovesnosti, z krajiny, jejích tradic a písní. Navazuje na ně a vkládá do nich další život. A stejně jako všichni dobří vypravěči příliš nespekuluje. Zachycení děsů a zázraků v jejích obrazech je někdy naivní, jindy však skoro drsně pragmatické. Prostě mezi nimi žije. Svá Vidění viděla. Sny snila. Krajiny posbírala na cestách. A prostřednictvím knih se o ně pouze dělí.
