Fotofatal 1999–2020

Pro Nadiu Rovderovou je fotografování nutkáním, občas i posedlostí, někdy jakoby zásahem vyšší moci. Fotografie se jí „dějí“. Fotoaparát, mobil nebo skener jsou pro ni výtvarnými nástroji, jimiž zaznamenává nejenom viditelný svět kolem sebe, ale také to, jak tento svět vyjevuje své skryté příběhy skrze autorčino prizma. Fotografie zachycují i její dech, pohyby, tlukot srdce – v intuitivní komunikaci s objektem, který právě fotografuje.

Výstava Fotofatal 1999–2020 tak nabízí jiný pohled na osud, podstatu či duši lidí,
věcí a míst, na sotva postřehnutelná poselství zachycená zdánlivě náhodně, „záměrně – omylem“, bez stativu, při dlouhých expozičních časech. Rozostřené
tvary, emotivní barevnost a využití chyb ve fotografii tvoří základní rysy fotomaleb Nadie Rovderové. Jejím životním dílem je deník poskládaný z náhodných objevů, proroctví, znamení, jimž vtiskla podobu vizuální poezie.

Výstava Fotofatal 1999–2020 je rozčleněna do tří částí, které evokují základní složky psyché podle psychoanalytika Carla Gustava Junga. První část nabízí exkurzi do autorčina podvědomí, sídla instinktů, libida i šestého smyslu. Zde autorčino nevědomé já nachází výraz v odrazu vlastní podoby v zrcadle, v intimitě ložnice či koupelny.

V druhé části přebývá id neboli ego – já. Autorka zde představuje cestu svou osobní historií. Fotografie a videa zaznamenávají formou vizuálního deníku její cestu časem z rodného Popradu až po apokalypticky magické záběry prázdných ulic Prahy během koronavirové pandemie.

Ve třetí části se zhmotňuje další složka jungiánské psyché: kolektivní nevědomí.
Společné vzpomínky lidstva jsou obsažené v rozličných archetypech napříč
prostorem, časem či geografickým určením. Expozici dominuje instalace z cyklu
O Adamovi a Evě, divák zde potkává siluety postav, hitchcockovské fasády domů,
zlověstné mraky, prosluněná okna, téměř nerozpoznatelná zátiší, prapodivné stromy či cesty do neznáma.